Vetřelce miluju od mých sedmi let, kdy mi je otec pustil na tajňačku nahranou odkudsi na VHS s rychlodabingem.
Po zklamání z Aliens: Colonial Marines jsem si našla příběh s Amandou. Tetralogii vetřelců znám skoro zpaměti a nikdy by se mi nesnilo, že se mi podaří "na vlastní kůži" zažít strach, klaustrofobií a scény velmi podobné těm ikonickým. To všechno podporovala autentická hudba a vizuál. Navíc tranzity a výtahy, to je něco pro mě. Vždycky mě fascinovala představa, že vás jedním tlačítkem odlifrují do bezpečí, a nebo taky ne :-)
Hrozně mě bralo sestavovaní předmětů, ladička, celý ten retro špinavý styl. Zapínání, vypínání systémů, nahazování generátorů a tunely, wow. Jen si říkám, že přemosťování buď bylo tak nějak k ničemu, až na pár výjimek, nebo jsem to nepochopila. Protože, ač jsem všude vypínala kamery, androidi na mě pořád číhali.
Příběh byl taky skvělý.
Co mě ale trochu štvalo byl fakt, že jsem měla vetřelce pořád za zadkem. Obrovská vesmírná stanice a on byl pořád pár metrů ode mě. vycházím z toho, že v první části hry byl vetřelec jenom jeden. Aspoň tak to na mě působilo. I když v druhé jich už bylo dost. A pak ta jeho nezničitelnost -plamenomet ho zahnal jenom na chvilku. Trochu se to příčí faktům z druhého dílu od Camerona. Ale možná to tvůrci ignorovali úmyslně. Taky mě zarazilo něco, co se stalo těsně před koncem: Amanda je ve skafandru, podle mě ve vzduchoprázdnu a osvobozuje Torrens. A po konstrukci ve stejném vzduchoprázdnu se promenádují vetřelci. Nevím, jestli mi neutekl nějaký podstatný fakt, ale co si pamatuju, tak vetřelec je ve vesmírném prostoru nahraný.
Nakonec si ještě postěžuju na savepointy, podle mě mnohdy zbytečně daleko od sebe a opakovat pořád nějaký úsek bylo docela frustrující, i když to pořád bylo v únosné míře.
Na závěr ale musím říct, že Alien: Isolation splnila moje sny a předčila očekávání. Já miluju sérii, ale v kůži Amandy jsem pociťovala tu pravou hrůzu a strach ze všech stínů a temných zákoutí.
A třešnička na dortu byla Sigourney.