Komentář pojednává o remasterované edici. Obsahuje menší spoilery z příběhu.

Ačkoliv kritizovat je dozajista jednodušší než chválit, nerad píši záporné recenze, neboť obvykle lze na hře rozpoznat velké množství práce, které do ní studio vložilo, a i když onu hru často potápí špatný příběh nebo nedotažený gameplay, přesto se mi příčí ji prohlásit za vyloženě špatnou. U her od Ubisoftu, které jsou obvykle jak přes kopírák, tento pocit ale poslední dobou vyprchává. Po relativně povedené Eziově trilogii jsem však k novému asasínovi přistupoval s nemalými očekáváními, která byla smetena obří vlnou generických side-questů a retardovaných příběhových situací, u kterých jsem se kolikrát popadal za hlavu či dostával nesmírnou chuť na rage-quit. Assassin’s Creed 3 je opravdu špatná hra, postavená na špatném enginu, s tupým protagonistou, nezáživným příběhem, podprůměrnou hratelností (AC 2 měla přeci jen horší) a naprosto nelogickými zvraty. Ještě nikdy jsem se nemusel tak přemáhat k dohrání hry, jako při hraní AC 3.

Kapitola 1: Mýlka, že budu hrát za borce
Přitom začátek mě vlastně docela příjemně překvapil. Na scénu totiž nastoupil pan Haytham Kenway, velmistr templářského řádu a s přehledem největší machr ve hře – není divu, uvážím-li, že jde o Edwardova syna. První sekvence, ač měla své mouchy, dokázala poměrně zdatně uvést jedinou opravdu charismatickou a nečernobílou postavu, za kterou by se mi snad ani neprotivilo hrát. Haythamovi poskoci byli sice (s malou výjimkou Charlese Leeho) ploší a zaměnitelní jako deska stolu, ale to už je u Ubisoftu zvykem, takže no harsh feelings.

Kapitola 2: Plán – unudit hráče k smrti hned ze začátku
Všechno málo dobrého se ale rozpadá, když do hry nastupuje pan Raketo-něco. Část mezi indiány považuji za s přehledem nejhorší pasáž hry. Obsahuje totiž až neskutečné množství natahovačů herního času, u kterých jsem málem umřel nudou. Nejdříve hrajete s dětmi na schovku, kde musíte málem prošmejdit celý les bez jakýchkoliv stop či vodítek, přičemž celá hra ani nemá žádnou pointu. Poté vám Ubík uloží velmi záživný quest – najdi a ulov 10 zvířat, protože tvoje vesnice má hlad a tebe to jistě strašně žere. K tomu vám asistuje neuvěřitelně otravný „kamarád“, jehož jméno jsem si ani nepokoušel zapamatovat. V podstatě vám akorát běhá za zadkem a kňourá, jak sám nic nedokáže. Všechny dialogy si mezi sebou vyměňujete tradiční indiánskou hatmatilkou, z které už mě po chvíli brněly uši. Dabéři indiánů přistupují ke ztvárnění svých postav s takovým nezájmem, že z jejich bezbarvého hlasu prakticky nejde poznat, zda na někoho řvou nebo jen sdělují, že se jim chce na záchod. Zlatá dothračtina. Celou pasáž hry jsem protrpěl jako zvíře a z kryospánku mě probralo, až když Connor konečně vyjádřil své nutkání odejít z vesnice a připojit se k asasínům.

Kapitola 3: Jeden velký mišmaš
Prostřední a asi nejdelší část hry mi v podstatě splynula do jednoho velkého guláše větších i menších misí, které se vám z hlavy vykouří do pár minut od jejich splnění. Scenáristé Ubisoftu zcela postrádají schopnost předat postavám sebemenší emoce, které by nepůsobily stoprocentně falešně. Drive je prakticky nulový, v podstatě jsem jen rutinně plnil questy v pořadí bez jakéhokoliv zájmu o další dění. Setkání s Achillem ve mně opět probudilo malou dušičku, jelikož se ukázal nebýt tak bezcharakterní jako ostatní postavy, ale ani on bohužel nedokázal vytáhnout hru z žánrového dna. Navíc s přehledem nejhorší na této pasáži je, že se v ní naplno probouzí Connorův vlastenecký duch. Ten hoch je v podstatě naivní blb, co půlku hry sází jeden hrdinský žvást o svobodě za druhým, ale sám masakruje ty, kdo se ve světě snaží zavést řád a stabilitu. A čím hra postupovala dále, přistihl jsem se, že tím více vlastně fandím Templářům, aby toho uřvaného chudáka konečně umlčeli. Jedinou skutečně dobře napsanou pasáží ve hře je ta, kde Desmond pomocí Jablka ráje odrovná Vidica a půl tuctu jeho goril.

Kapitola 4: Haytham se vrací – záblesk naděje?
Když v jisté zchátralé stodole na mnou ovládaného Connora, jenž byl zrovna na jedné z bezpočtu svých neskutečně vlasteneckých a svobodu-zajišťujících vyvražďovaček, vyskočil pan Kenway, málem jsem si radostí ucvrkl do kalhot. Pošramocený vztah otce a syna byl ve hře po celou dobu jediný tažný prvek, proto musím přiznat, že jsem si tuto pasáž jako jednu z mála skutečně užil. Slovní přestřelky mezi Connorem a Haythamem měly náboj a na chvíli mi znovu daly jiskru naděje pro lepší zítřky. Bohužel jen na chvíli.

Kapitola 5: Vše znegovat a postavit na hlavu
No a pak nadchází závěr. Jakmile se Haytham vytratil z popředí obrazovek, mé natěšení opět výrazně pohaslo, nicméně na to, co následovalo, jsem přesto připraven nebyl. Takový mix neskutečně hloupých situací a nepochopitelných rozhodnutí hrdinů jsem už dlouho nezažil. Ale popořadě – vše to začíná, když se Connor po smrti svého otce vydá zabít Charlese Lee a navždy tak zadusit templářské plémě. Vlivem brilantních vypravěčských schopností scenáristů si to nakráčí přímo doprostřed všech stráží, místo aby svůj cíl zabil šípem odněkud ze zálohy (nepracují asasíni ze stínů?). Že se poté hrozně diví svému zajetí, snad ani nemusím zmiňovat. Charles Lee ho poté veřejně obviní z vraždy, ale z určitých důvodů ho prostě NEMŮŽE zabít na místě. Místo toho předá nejnebezpečnějšího válečného zločince a masového vraha čtyřem obtloustlým strážím, aby si na něm nacvičovaly boxerské údery. To ani nezmiňuju, že mu ani nesebere jakékoliv zbraně či ho nenapadne svého vězně spoutat. A když už si myslím, že to ani hloupější být nemůže, opět mi Ubisoft ukáže vlastní omyl – v podobě TOHO honu. Kdo hrál, ten snad ví, o čem mluvím. Nahánění Leeho, které jsem kvůli naprosté retardovanosti scénáře dělal asi 40krát. Ve vraku hořící lodi vaše postava neustále samovolně umírá kvůli žáru a toxickým výparům, zatímco panu Leeovi tyto strasti očividně vůbec nekomplikují život a vesele si proskakuje hořícími rámy nebo přímo plameny. Nemluvě o tom, že i když svůj cíl vlivem osobních hráčských dovedností dostihnete ještě předtím, vaše postava bude vesele klusat vedle svého soka, jen abyste se prostě MUSELI dostat k oné podělané cutscéně. Otevřeně přiznávám, že dosud největší rage z her jsem zažil u CS:GO, ale žádný se zatím nerovná tomu, jak moc jsem chtěl rozmlátit klávesnici při hraní této konkrétní mise.

Pokud jste dočetli až sem, je vám zřejmě jasné, že příběh AC III není opravdu žádná sláva. Ostatní aspekty na tom nejsou vyloženě špatně, ale rozhodně bych je neoznačil za povedené. Z vizuálního hlediska je remaster celkem vydařený, ale přesto mi v hlavě utkvěly dva naprosto nepochopitelné kiksy: (1) Hnusné plastové obličeje – nevím, čím je to způsobeno, ale modely některých tváří opravdu vypadají jak z jiné dimenze, (2) Titulky – člověku, co navrhoval rozložení titulků, bych dal nejradši po pysku. I po nastavení na NEJMENŠÍ velikost jsou písmena doslova obří, což znamená, že do řádku uprostřed se vejdou maximálně čtyři průměrně dlouhá slova. Jakoukoliv složenou větu tudíž hra velmi efektivně krájí na 3-6 částí, což ji činí zcela nezapamatovatelnou. Takhle hloupý interface jsem ještě nezažil.

Koupě této hry lituji zatím nejvíc z dosavadních výdajů, a přiložený datadisk „Liberation“ směle vynechám. Vidět totiž ještě jednou rádoby tajemnou Juno či Minervu, vizuálně ořezané projekce dávné civilizace, tak to tlačítko "skip" nepřežije. Ubisoft si tak zahrával s mystičnem, až se do něj sám zamotal a pochybuju, že sami scenáristé ví, o čem se tam celou dobu tlachá. Jestli se někdy dokopu do dalšího AC, bude to zřejmě zázrak.

PS: Taky někomu přišlo, že dabérka Rebeccy zní, jako by se jí neustále chtělo brečet?