A pak, že to nejde. Odehrál jsem hodně FPS, ale jen málokterá, jestli vůbec nějaká, má tak dobrý příběh jako Bioshock Infinite. Původní Bioshock byl zajímavým kouskem, který však v mých očích trpěl řadou problémů a navíc byl vyprávěn spíše audiology než vizuálně (s touhle imo zastaralou a zbytečně nadužívanou formou vyprávění mám už dneska trochu problém). Proto mě nesmírně potěšilo, že Bioshock Infinite se zbavuje všech těch zbytečných a otravných prvků (respawn, alarmy, hackování) a klade daleko větší důraz na samotné vyprávění.
Souhlasím, že s ohledem na logiku hry je tu akce někdy trochu navíc, ale oproti prvním dvěma dílům je to nebe a dudy. Přestřelek není přehnaně moc, na střední obtížnost hezky odsýpají a tak akorát ředí hratelnost. Ovládání je bezproblémové, pocit ze střelby dostatečně příjemný. A díky nebeským drahám jsou souboje vertikální a zábavně dynamické.
Velkou změnou je i prostředí. Columbia je nádherná a hned první hodinka-dvě, která je defacto jen walking sim, je neskutečná kochačka, při které jsem si užíval pěkných výhledů a barviček, procházel každý kout a tak celkově nasával pohodovou atmosféru. Že se postupně všechno dosere v naprostý clustefuck je sice jasné, ale i poté hra střídá až do konce střílečkovité a čumenda pasáže. Velkou změnou je i tempo. Zatímco bloumání v Rapture mi přišlo tak nějak stále stejné a brzy monotónní, v Columbii na mě tvůrci neustále chrlili zajímavé momenty a hnali mě vpřed ve spletitém příběhu, který s blížícím se koncem parádně graduje. Hra je oproti předchozím Bioshockům o mnoho lineárnější, ale jsem přesvědčen, že jedině ku prospěchu věci.
Miluju NPC ve hrách. Jakmile je putování obohaceno ukecaným parťákem, hned je to daleko větší sranda. A Elizabeth super. Tady budu asi opakovat již řečené, ale nejenže je to zajímavý charakter, který je zábava poznávat (a jde to i bez klišé love story), ale je užitečná i při samotném hraní. Upozorní na přehlédnuté itemy, posbírá zapomenuté mince, občas poradí v cestě dál a hlavně Bookera neustále zásobuje municí, což zejména ke konci hry, kde se odehraje řada větších bitev, je věc velmi užitečná.
No a samozřejmě nesmím zapomenout na příběh, který ze začátku možná trochu připomíná chvilky před pádem Rapture, ale brzy je jasné, že se děj stočí někam trochu jinam. A upřímně, ohromně mě při průchodu fascinovalo, kolik nápadů do hry tvůrci vložili. A to nejen z hlediska příběhu, ale i těch vizuálních. Občas je to správně bizarní, ostatně na tom tahle série od začátku staví, ale tentokrát tvůrci našli tu správnou hranici mezi uměleckým ztvárněním a lidským přístupem. Stvořili originální svět, kam ale zasadili uvěřitelné postavy, na kterých hráči záleží.
Upřímně, ani mě moc nenapadá, co bych vytknul. Možná zas ten samý a opět spíše nefunkční lootovací systém, kde hráč vysává každý roh, aniž by z toho, krom mincí, skutečně něco měl. Jo a taky neotitulkované zvukové nahrávky, pro jejichž textový přepis musí hráč přejít do menu - v původním Bioshocku to šlo, tak proč tady ne.
Souhlasím, že s ohledem na logiku hry je tu akce někdy trochu navíc, ale oproti prvním dvěma dílům je to nebe a dudy. Přestřelek není přehnaně moc, na střední obtížnost hezky odsýpají a tak akorát ředí hratelnost. Ovládání je bezproblémové, pocit ze střelby dostatečně příjemný. A díky nebeským drahám jsou souboje vertikální a zábavně dynamické.
Velkou změnou je i prostředí. Columbia je nádherná a hned první hodinka-dvě, která je defacto jen walking sim, je neskutečná kochačka, při které jsem si užíval pěkných výhledů a barviček, procházel každý kout a tak celkově nasával pohodovou atmosféru. Že se postupně všechno dosere v naprostý clustefuck je sice jasné, ale i poté hra střídá až do konce střílečkovité a čumenda pasáže. Velkou změnou je i tempo. Zatímco bloumání v Rapture mi přišlo tak nějak stále stejné a brzy monotónní, v Columbii na mě tvůrci neustále chrlili zajímavé momenty a hnali mě vpřed ve spletitém příběhu, který s blížícím se koncem parádně graduje. Hra je oproti předchozím Bioshockům o mnoho lineárnější, ale jsem přesvědčen, že jedině ku prospěchu věci.
Miluju NPC ve hrách. Jakmile je putování obohaceno ukecaným parťákem, hned je to daleko větší sranda. A Elizabeth super. Tady budu asi opakovat již řečené, ale nejenže je to zajímavý charakter, který je zábava poznávat (a jde to i bez klišé love story), ale je užitečná i při samotném hraní. Upozorní na přehlédnuté itemy, posbírá zapomenuté mince, občas poradí v cestě dál a hlavně Bookera neustále zásobuje municí, což zejména ke konci hry, kde se odehraje řada větších bitev, je věc velmi užitečná.
No a samozřejmě nesmím zapomenout na příběh, který ze začátku možná trochu připomíná chvilky před pádem Rapture, ale brzy je jasné, že se děj stočí někam trochu jinam. A upřímně, ohromně mě při průchodu fascinovalo, kolik nápadů do hry tvůrci vložili. A to nejen z hlediska příběhu, ale i těch vizuálních. Občas je to správně bizarní, ostatně na tom tahle série od začátku staví, ale tentokrát tvůrci našli tu správnou hranici mezi uměleckým ztvárněním a lidským přístupem. Stvořili originální svět, kam ale zasadili uvěřitelné postavy, na kterých hráči záleží.
Upřímně, ani mě moc nenapadá, co bych vytknul. Možná zas ten samý a opět spíše nefunkční lootovací systém, kde hráč vysává každý roh, aniž by z toho, krom mincí, skutečně něco měl. Jo a taky neotitulkované zvukové nahrávky, pro jejichž textový přepis musí hráč přejít do menu - v původním Bioshocku to šlo, tak proč tady ne.
Pro: art design, hratelnost, tempo, komplexní příběh, Elizabeth, grafika a smysl pro detail, soundtrack, ořezání o zbytečné mechanismy
Proti: zase ten zbytečně předimenzovaný lootovací systém, neotitulkované audiology