Se sérií Assassin's Creed mě pojí velký kus mé hráčské minulosti. Tehdy v pubertě, když jsem hrál druhý díl na Xboxu 360, začínal jsem si tu vskutku jedinečnou a rozmáchlou (tenkrát ale ještě ne) sérii zamilovávat. Ubisoft uhodili hřebíček přesně na hlavičku, když se rozhodli po zvláštním prvním dílu (působící spíš jak nějaké technické demo), posunout sérii do jiného časového období a do bot jiného asasína. Najednou jakoby se jim před očima otevřel svět plný možností, svět propojující fikci s historií, svět barev a lidských osudů. Nabídli nám nahlédnout na pravidla a historii vlastního fikčního světa jako do učebnice. Tenkrát mě to neskutečně chytlo. Eziova cesta životem. Práce s hráčovými emocemi, kterou nevidíme tak úplně každý den.
Nyní se nacházíme v roce 2020, pominula doba mého skalního fandovství, kterým jsem tady oplýval v mém komentáři na Syndicate, který jsem smazal. Teď jsem si šel zahrát hru jako někdo jiný. Můj pohled na umění se změnil, a s tím i pohled na herní umění. Před nějakou dobou mě zmlsala taková "maličká" hra zvaná The Last of Us Part II. Nějak záhadně na mě promluvila, a připomněla mi, jaké emoce a pocity ve mně dokáže videohra vyvolat, a že to jde. Vím že každý takovýto digitální počin je zcela jiný, jiný autorský, řemeslný a technický otisk, ale u hraní tohohle díla, již devátého hlavního chodu od gigantického Ubisoftu, vidím, jak dokážou být velké vysokorozpočtové produkce, u kterých vím že to umí i líp, stále pozadu, a zdržovat se jen toho povrchního.
V mnohém se bohužel nabízí srovnání s minulým dílem Unity, v něčem se bohužel rozchází. Tady mi to přijde bohužel jako výplňovka. Celá hra. Po ultra-mega očekávaném předchozím díle, tady tvůrci jakoby polevili. Nějak se stalo, že Ubisoft začal těžce flákat příběh, a to bych řekl, že už během tvorby Unity. Tady je vlastně vidět názorný příklad toho, že když tam není žádný drajv, žádný nápad, žádný hnací motor, je vám to celé tak nějak ukradené, pak to člověka nebaví. Tady pro mě moc neplatí, že aspoň hratelnost by mohla být zábavná, i když šlo vše v příběhu do kopru. To jde ruku v ruce. Ty mise v starších Eziových dílech, v Black Flag, nebo by se dokonce něco našlo i v díle třetím, nebyly bůhví jak oběvné. Samotné mise v hlavním příběhu vlastně nebyly nikdy v této dnes už legendární sérii ten hnací motor. To byl příběh, postavy a oběvování jejich příběhů, emoce. Tady to spadlo. Stejně jako v Unity.
Jak jsem psal, Unity bylo očekávané, a taky podle toho vypadalo. A nebylo to jen z grafického hlediska, kdy se tvůrci snažili vytřískat z tenkrát nové generace konzolí snad úplně vše. Kromě teda technického bordelu, hráči zároveň dostali opravdu pěknou hru. Které se možná ještě o rok novější Syndicate ne úplně vyrovnal. Oni se tvůrci rozhodli zprostředkovat hráčům exkurzi do tehdy revoluční Paříže a přijde mi, že tak stejně to je i tady. Možná o něco méně, ale je. Příběh samotné hry, válka asasínů a templářů, a všechny ty postavy, kterých se to týká, už hrají druhé housle. Ubisoft si čím dál více uvědomoval, že hráčům dají nejvíce právě té exkurze, té prohlídky historií. A zapomněl, že se tady vypráví příběh nějakých postav, které mají nějaký svůj vývoj a nějakou svoji historii. Postavy a jejich příběhy jsou tady na pozadí historických okolností. Ne naopak. Historie tehdejší doby není jenom pozadí podřízující se postavám a fiktivním příběhům. Což je nemilé. Unity se v rámci narativu ale přecejen snažil, nabídnul nám trochu ambicióznější příběh s ambivalentnějšími postavami. Vskutku osvěžující příběh, který svým velikášstvím pokračoval ve výpravných šlépějích, u čehož jsme byli zvyklí z minula. Klasicky to Ubisoft upekl jen způlky, a tak to celé působilo nedostatečně, nedodělaně. To stejné je ovšem tady, s tou vyjímkou, že už se ani nesnažili o žádné osvěžení. Postupné dobývání Londýna z područí templářů je ten nejobyčejnější příběh, který jsme v těch hlavních AC hrách dostali. Bez inovace, bez nápadu. Klasický černobílý pohled na všechny zúčastněné postavy. Plus ty historické tady plní opět účel jen jakéhosi drobného životopisného medailonku s žádnou skutečnou vahou pro příběh hlavních dvou postav. Celý děj působí jako jedna epizoda seriálu, ne celá série, nebo celovečerák. Žánrově je to k tomu ještě velmi odlehčené, postavy jsou archetypální a karikaturní a celé se to nebere vážně. Přitom na poli té základní dějové kostry se to tváří bůhvíjak velkolepě, kdy tady máme co dočinění s templářským vůdcem majícím obrovský vliv na celé město. V praxi to ale nevidíme. Jak jsem psal, minulé díly nebyli jednotlivými aktivitami kdovíjak objevné, ale jde o to, při jaké příležitosti to bylo, jestli jsme s Eziem navštěvovali jeho milou ve vedlejších misích v Brotherhoodu, nebo že jsme pomáhali Connorovi s jeho komunitou přátel v ACIII. Šlo o to jak nás to sblížilo s tím fiktivním životem na obrazovce před námi. Nic z toho tu nenajdete.
V jednom komentáři jsem psal o tom, jak je důležitý detail. Tady na něho není žádný důraz. Málo animací postav, příběhové cutscény tady jsou tipnuty vždycky velmi rychle, vedlejší úkoly mi přišli úplně zbytečné. Herní náplň v podobě obsazování jednotlivých čtvrtí je stereotypní a vlastně celá hra se skládá z více méně toho samého pořád dokola. Běž tam, ukradni tohle, zabij tyhle a uteč, hotovo. Takhle vypadá tzv. nastavovaná kaše přátelé. Nemluvě o tom, jak je to furt technicky nevyvážené, kdy se postavy divně hýbou, hlavní postavě všechno trvá, parkour je krkolomný a člověk u něho má někdy pocit, že pohyb protagonisty nemá pod kontrolou, nemluvě o odebrání tlačítka na skok.
Abych jen neházel hnojem, Syndicate je pořád celkem obstojná hra. Jako základní řemeslo to jakž takž funguje. Mě si hlavně hra obmotala na to na první pohled nejméně zajímavější a to sbírání předmětů. Jsem asi fakt celkem ujetý na to všechno posbírat. Jinak se tady daří to, na co byl očividně kladen důraz, vcítění se do historického města a období. Viktoriánský Londýn je fakt hezký a opět se Ubisoftu podařilo dosáhnou zcela jiného feelingu než v předešlých dílech, takže každý AC díl působí jinak, sálá z něho jiná atmosféra. Pak tady vlastně stále platí to, co jsem už zmiňoval na začátku, tvůrcům tady funguje pořád to nahlížení do jejich obsáhlé učebnice, a když už ne v praxi, tak aspoň prostřednictvím textů v databázi. Fakta i fikce jsou tady poutavě rozepsány a velmi dobře zkombinovány. Takže se musíme aspoň uspokojit z nějakého toho loru z textů a nahrávek ze současnosti. Kromě tohohle je tady příběh moderní doby vypravován v pár záběrech skrz nějaké drony či co, a opět se ukázalo, jak nedomyšlený celý tento narativ s linkou ze současnosti je. A to mě tato linka ve starších dílech nevadila, dokonce někdy i zajímala a bavila, záleží totiž na tom, v jaké formě se k nám dostane. Jestli se skutečně můžeme nějak pohybovat a objevovat okolí, nebo je to zpracováno jako tady, nebo jako v Unity, čili úplně zbytečně.
Nyní se nacházíme v roce 2020, pominula doba mého skalního fandovství, kterým jsem tady oplýval v mém komentáři na Syndicate, který jsem smazal. Teď jsem si šel zahrát hru jako někdo jiný. Můj pohled na umění se změnil, a s tím i pohled na herní umění. Před nějakou dobou mě zmlsala taková "maličká" hra zvaná The Last of Us Part II. Nějak záhadně na mě promluvila, a připomněla mi, jaké emoce a pocity ve mně dokáže videohra vyvolat, a že to jde. Vím že každý takovýto digitální počin je zcela jiný, jiný autorský, řemeslný a technický otisk, ale u hraní tohohle díla, již devátého hlavního chodu od gigantického Ubisoftu, vidím, jak dokážou být velké vysokorozpočtové produkce, u kterých vím že to umí i líp, stále pozadu, a zdržovat se jen toho povrchního.
V mnohém se bohužel nabízí srovnání s minulým dílem Unity, v něčem se bohužel rozchází. Tady mi to přijde bohužel jako výplňovka. Celá hra. Po ultra-mega očekávaném předchozím díle, tady tvůrci jakoby polevili. Nějak se stalo, že Ubisoft začal těžce flákat příběh, a to bych řekl, že už během tvorby Unity. Tady je vlastně vidět názorný příklad toho, že když tam není žádný drajv, žádný nápad, žádný hnací motor, je vám to celé tak nějak ukradené, pak to člověka nebaví. Tady pro mě moc neplatí, že aspoň hratelnost by mohla být zábavná, i když šlo vše v příběhu do kopru. To jde ruku v ruce. Ty mise v starších Eziových dílech, v Black Flag, nebo by se dokonce něco našlo i v díle třetím, nebyly bůhví jak oběvné. Samotné mise v hlavním příběhu vlastně nebyly nikdy v této dnes už legendární sérii ten hnací motor. To byl příběh, postavy a oběvování jejich příběhů, emoce. Tady to spadlo. Stejně jako v Unity.
Jak jsem psal, Unity bylo očekávané, a taky podle toho vypadalo. A nebylo to jen z grafického hlediska, kdy se tvůrci snažili vytřískat z tenkrát nové generace konzolí snad úplně vše. Kromě teda technického bordelu, hráči zároveň dostali opravdu pěknou hru. Které se možná ještě o rok novější Syndicate ne úplně vyrovnal. Oni se tvůrci rozhodli zprostředkovat hráčům exkurzi do tehdy revoluční Paříže a přijde mi, že tak stejně to je i tady. Možná o něco méně, ale je. Příběh samotné hry, válka asasínů a templářů, a všechny ty postavy, kterých se to týká, už hrají druhé housle. Ubisoft si čím dál více uvědomoval, že hráčům dají nejvíce právě té exkurze, té prohlídky historií. A zapomněl, že se tady vypráví příběh nějakých postav, které mají nějaký svůj vývoj a nějakou svoji historii. Postavy a jejich příběhy jsou tady na pozadí historických okolností. Ne naopak. Historie tehdejší doby není jenom pozadí podřízující se postavám a fiktivním příběhům. Což je nemilé. Unity se v rámci narativu ale přecejen snažil, nabídnul nám trochu ambicióznější příběh s ambivalentnějšími postavami. Vskutku osvěžující příběh, který svým velikášstvím pokračoval ve výpravných šlépějích, u čehož jsme byli zvyklí z minula. Klasicky to Ubisoft upekl jen způlky, a tak to celé působilo nedostatečně, nedodělaně. To stejné je ovšem tady, s tou vyjímkou, že už se ani nesnažili o žádné osvěžení. Postupné dobývání Londýna z područí templářů je ten nejobyčejnější příběh, který jsme v těch hlavních AC hrách dostali. Bez inovace, bez nápadu. Klasický černobílý pohled na všechny zúčastněné postavy. Plus ty historické tady plní opět účel jen jakéhosi drobného životopisného medailonku s žádnou skutečnou vahou pro příběh hlavních dvou postav. Celý děj působí jako jedna epizoda seriálu, ne celá série, nebo celovečerák. Žánrově je to k tomu ještě velmi odlehčené, postavy jsou archetypální a karikaturní a celé se to nebere vážně. Přitom na poli té základní dějové kostry se to tváří bůhvíjak velkolepě, kdy tady máme co dočinění s templářským vůdcem majícím obrovský vliv na celé město. V praxi to ale nevidíme. Jak jsem psal, minulé díly nebyli jednotlivými aktivitami kdovíjak objevné, ale jde o to, při jaké příležitosti to bylo, jestli jsme s Eziem navštěvovali jeho milou ve vedlejších misích v Brotherhoodu, nebo že jsme pomáhali Connorovi s jeho komunitou přátel v ACIII. Šlo o to jak nás to sblížilo s tím fiktivním životem na obrazovce před námi. Nic z toho tu nenajdete.
V jednom komentáři jsem psal o tom, jak je důležitý detail. Tady na něho není žádný důraz. Málo animací postav, příběhové cutscény tady jsou tipnuty vždycky velmi rychle, vedlejší úkoly mi přišli úplně zbytečné. Herní náplň v podobě obsazování jednotlivých čtvrtí je stereotypní a vlastně celá hra se skládá z více méně toho samého pořád dokola. Běž tam, ukradni tohle, zabij tyhle a uteč, hotovo. Takhle vypadá tzv. nastavovaná kaše přátelé. Nemluvě o tom, jak je to furt technicky nevyvážené, kdy se postavy divně hýbou, hlavní postavě všechno trvá, parkour je krkolomný a člověk u něho má někdy pocit, že pohyb protagonisty nemá pod kontrolou, nemluvě o odebrání tlačítka na skok.
Abych jen neházel hnojem, Syndicate je pořád celkem obstojná hra. Jako základní řemeslo to jakž takž funguje. Mě si hlavně hra obmotala na to na první pohled nejméně zajímavější a to sbírání předmětů. Jsem asi fakt celkem ujetý na to všechno posbírat. Jinak se tady daří to, na co byl očividně kladen důraz, vcítění se do historického města a období. Viktoriánský Londýn je fakt hezký a opět se Ubisoftu podařilo dosáhnou zcela jiného feelingu než v předešlých dílech, takže každý AC díl působí jinak, sálá z něho jiná atmosféra. Pak tady vlastně stále platí to, co jsem už zmiňoval na začátku, tvůrcům tady funguje pořád to nahlížení do jejich obsáhlé učebnice, a když už ne v praxi, tak aspoň prostřednictvím textů v databázi. Fakta i fikce jsou tady poutavě rozepsány a velmi dobře zkombinovány. Takže se musíme aspoň uspokojit z nějakého toho loru z textů a nahrávek ze současnosti. Kromě tohohle je tady příběh moderní doby vypravován v pár záběrech skrz nějaké drony či co, a opět se ukázalo, jak nedomyšlený celý tento narativ s linkou ze současnosti je. A to mě tato linka ve starších dílech nevadila, dokonce někdy i zajímala a bavila, záleží totiž na tom, v jaké formě se k nám dostane. Jestli se skutečně můžeme nějak pohybovat a objevovat okolí, nebo je to zpracováno jako tady, nebo jako v Unity, čili úplně zbytečně.
Batman: Arkham Knight