Tak to by bylo. Mafia dohrána po sté, a zároveň poprvé. A jsem zklamán. Nebudu se to snažit srovnávat za každou cenu, ale někdy mi to možná ani jinak nepůjde. Každopádně k tomu nechci přistupovat tak, že původní už 18 let stará hra je nejlepší hrou na světě, s nejlepším příběhem na světě, že je prostě po všech stránkách geniální. Kdysi sem to jako nedosažitelnou modlu považoval, teď už to beru jako milník a šíleně velkou nostalgii, které opravdu musím vzdát hold, že už tenkrát zvládli Illusion Softworks na herní scéně vyprodukovat tak schopný a výrazný příběh. Nyní už s novým studiem Hangar 13 přišel potenciál věci změnit, rozšířit, dát jim větší a hlubší významy. No, bohužel to by nemohla tato nová verze Mafie působit tak hrozně odfláknutě.
Začnu tím co se mi hodně líbilo. Atmosféra 30. let byla skvostná. Město opravdu dýchá tehdejší dobou. V mnohých rysech zůstalo Lost Heaven stejné, v detailech se liší. Tady stoupá pára od kanálů, ve tmě na vás svítí ze všech stran obří reklamy, z rádia se lyne průběh baseballového mače. Postraní uličky si žijou svým vlastním, převážně chudobným životem. Vůbec rádio celkově vylepší vždycky každou městskou akci, to tak je. Pak vozidla. Neskoumám kolik jich je, nebo jak jsou rychlá. Zajímá mě aby se s nima dobře jezdilo, aby šlo vidět že něco váží, a že celá ta masivní kostrukce na kolech jde nějak hráči pod ovladačem cítit. To mi tady přišlo fajn. Na simulační jízdní režim to bylo podle mně ideální a fakt mi ty auta nedávaly ty zatáčky zadarmo. Plus ve větší rychlosti to fakt sviští s větrem o závod a pocit z toho je fajn. Hodně fajn to bylo za volantem závodního auta. To sem si i užíval, než sem se na závodech při každé zatáčce pořádně zapotil a zaťal zuby (to bylo na klasickou obtížnost, na tu o stupeň nižší už to jakž takž šlo). Celkově s obtížností to bylo v pohodě. Překvapuje mě, že v dnešní době, typ takovéhle městské akce, dokáže být výzvou. Před startem jsem si hru odvážně spustil na klasickou obtížnost, po několika misích sem na to neměl nervy a snížil jsem to, až jsem skončil na normální. A musím říct, že na normální je obtížnost skvěle vyvážená. Taky ještě pochválím, že se tvůrci skromně drželi původní Mafie v tom, co vlastně znamená pro hru ten výraz "městská" akce. Kupodivu město Lost Heaven opravdu zůstalo kulisou pro příběh a není s ním tady zacházeno jako s pískovištěm s kravinama, které nehrajou žádnou roli. Takže taková fajn věcička, co překvapí, a vlastně mě i potěší.
Co se mi líbilo podstatně míň? Hodně věcí. Hlavně jak je to celé takové odfláknuté. Není v tom vůbec žádný zápal. Akce, příběh, náplň misí, všechno. Celá hra je hrozně uspěchaná (jak už se tady na databázi zmiňovalo). Na jednu stranu si tvůrci jsou vědomi, že dělají remake a odvypráví to všechno otrocky po originálu, bez špetky inovace, jen s malými úpravami. Na druhou stranu to vypadá, že to chtěli mít strašně rychle za sebou, a jen tu bez nějakého smyslu pro dynamičnost příběh běží a běží, a odškrtává si co udělal stejně jak v původní Mafii, a zapomene se tady na ten cit pro scény, který hra z roku 2002 měla, a tady to běží tak rychle, že zážitek nebo emoce z dané scény se těžko dostaví. Proboha, vypněte tu hudbu v těch cutscénách! Tohle je jeden z hlavních důvodů, proč je tempo furt stejné, ta hudba je tu furt, z 99%. Ona nezní nejdřív úplně špatně, dokonce zní i skvěle. Na závodech mi ta juchů hudba připomínala Johna Williamse, nebo něco z klasického Hollywoodu, v jiných akčnějších scénách nám hraje fajn variace na dnes už klasický main theme. Ale to je jako s písničkou Relax od Frankie Goes to Hollywood, která začne hrát na začátku starého československého filmu Bony a klid, a řekneš si: "Ty jo supr, ona tady hraje taková supr západní hudba." A pak, jak už to tam zahraje každých deset minut, začne tě to srát. Tady je to ještě v mnohem větší míře. Tady to dost kazí zážitek bohužel.
Co se týče rozšiřování a prohlubování už nastaveného starého příběhu, tak to tady je. Hodně věcí má větší smysl, postavy mají svůj background, svoje trable, svůj charakter, který tady dostane dřív či později svůj prostor. Ale zase, všechno je tak uspěchané, že to vůbec nepomáhá nějakému výrazně lepšímu zážitku. Frank mi přišel celkem ukradený, mise Omerta neměla skoro žádné emoce, byl tak nějak chladnější než v původní hře. Salieri měl působit nebezpečněji, víc jako druhá strana stejné mince s Morellem, a trochu i působil, ale nebyl mu dán tak úplně prostor. Paulie dostal bohužel prostor až na konci, tím pádem nebyl většinu času taky nějakým výrazným parťákem, či kámošem. Větší prostor tady mají Ralph i Vincenzo (větší protože v původní hře neměli skoro žádný), ale co na to, když vyšuměli do prázdna. Postava Sáry si přilepšila skoro nejvíc. Ta tady hraje mnohem větší roli a má na Tommyho mnohem větší vliv, vlastně těch jejích cutscén bylo ale taky velmi poskrovnu, ale každá protagonistovu příběhu velmi pomohla. Samotný Tommy je zajímavá postava, u které je víc kladen důraz na jeho pocity a jeho hroutící se svědomí, ale bohužel vlastně více méně nemá tahle jeho přidaná hodnota důraznější dopad a zakončení. Asi nejlepšího rozšíření se dočkal Sam, s kterým mám po dohrání poslední mise velký problém a byl tak zazděn skvělý potenciál. Sama nám tu vystaví nejenom jako jednoho z party, ale jednoho z kámošů. Ústřední trio tak působí uceleně. Dokonce jsem měl k Samovi oproti původní hře výraznější vztah než k Pauliemu. Skvělou změnou byla linka s Michelle. Proč tohle v podstatě celé na konci zahodí a Sam je přibližně stejně neosobní a nepřátelský záporák jak v originálu? I když teda furt je tam výrazný posun v jeho přístupu, kdy v původní hře si to fakt užíval, a tady ho trápí, že musel jít proti Pauliemu a Tommymu. Vůbec co se týče změn oproti originálu, vůbec mi nevadí, vítám je. Ale tady vpodstatě jednak nejsou nějak zásadní, a když už jo, a mohly by něco znamenat dál, tak vyšumí do prázdna, a hra se opět drží původního příběhu. Velmi mě zklamala změna v posledním záběru hry, jinak byl ten závěr spíchnutý velmi narychlo. A scéna na svatbě tam vůbec nemusela být.
Ono to přitom vypadá, že Hangar 13 umí do jisté míry pracovat se svými postavami. Mají dobré herce, kteří jsou celkem dobře vedeni a přirozeně mezi sebou komunikujou. Vlastně jsou to vlastnosti, které jsem viděl i z videí z třetí Mafie. Takže tohle by jim šlo. To je celkem vzácná věc mezi hrami. Bohužel v jiných zásadních věcech propadávají na plné čáře. Špatná hra se nedostavila, ale silný příběh taky ne.
Začnu tím co se mi hodně líbilo. Atmosféra 30. let byla skvostná. Město opravdu dýchá tehdejší dobou. V mnohých rysech zůstalo Lost Heaven stejné, v detailech se liší. Tady stoupá pára od kanálů, ve tmě na vás svítí ze všech stran obří reklamy, z rádia se lyne průběh baseballového mače. Postraní uličky si žijou svým vlastním, převážně chudobným životem. Vůbec rádio celkově vylepší vždycky každou městskou akci, to tak je. Pak vozidla. Neskoumám kolik jich je, nebo jak jsou rychlá. Zajímá mě aby se s nima dobře jezdilo, aby šlo vidět že něco váží, a že celá ta masivní kostrukce na kolech jde nějak hráči pod ovladačem cítit. To mi tady přišlo fajn. Na simulační jízdní režim to bylo podle mně ideální a fakt mi ty auta nedávaly ty zatáčky zadarmo. Plus ve větší rychlosti to fakt sviští s větrem o závod a pocit z toho je fajn. Hodně fajn to bylo za volantem závodního auta. To sem si i užíval, než sem se na závodech při každé zatáčce pořádně zapotil a zaťal zuby (to bylo na klasickou obtížnost, na tu o stupeň nižší už to jakž takž šlo). Celkově s obtížností to bylo v pohodě. Překvapuje mě, že v dnešní době, typ takovéhle městské akce, dokáže být výzvou. Před startem jsem si hru odvážně spustil na klasickou obtížnost, po několika misích sem na to neměl nervy a snížil jsem to, až jsem skončil na normální. A musím říct, že na normální je obtížnost skvěle vyvážená. Taky ještě pochválím, že se tvůrci skromně drželi původní Mafie v tom, co vlastně znamená pro hru ten výraz "městská" akce. Kupodivu město Lost Heaven opravdu zůstalo kulisou pro příběh a není s ním tady zacházeno jako s pískovištěm s kravinama, které nehrajou žádnou roli. Takže taková fajn věcička, co překvapí, a vlastně mě i potěší.
Co se mi líbilo podstatně míň? Hodně věcí. Hlavně jak je to celé takové odfláknuté. Není v tom vůbec žádný zápal. Akce, příběh, náplň misí, všechno. Celá hra je hrozně uspěchaná (jak už se tady na databázi zmiňovalo). Na jednu stranu si tvůrci jsou vědomi, že dělají remake a odvypráví to všechno otrocky po originálu, bez špetky inovace, jen s malými úpravami. Na druhou stranu to vypadá, že to chtěli mít strašně rychle za sebou, a jen tu bez nějakého smyslu pro dynamičnost příběh běží a běží, a odškrtává si co udělal stejně jak v původní Mafii, a zapomene se tady na ten cit pro scény, který hra z roku 2002 měla, a tady to běží tak rychle, že zážitek nebo emoce z dané scény se těžko dostaví. Proboha, vypněte tu hudbu v těch cutscénách! Tohle je jeden z hlavních důvodů, proč je tempo furt stejné, ta hudba je tu furt, z 99%. Ona nezní nejdřív úplně špatně, dokonce zní i skvěle. Na závodech mi ta juchů hudba připomínala Johna Williamse, nebo něco z klasického Hollywoodu, v jiných akčnějších scénách nám hraje fajn variace na dnes už klasický main theme. Ale to je jako s písničkou Relax od Frankie Goes to Hollywood, která začne hrát na začátku starého československého filmu Bony a klid, a řekneš si: "Ty jo supr, ona tady hraje taková supr západní hudba." A pak, jak už to tam zahraje každých deset minut, začne tě to srát. Tady je to ještě v mnohem větší míře. Tady to dost kazí zážitek bohužel.
Co se týče rozšiřování a prohlubování už nastaveného starého příběhu, tak to tady je. Hodně věcí má větší smysl, postavy mají svůj background, svoje trable, svůj charakter, který tady dostane dřív či později svůj prostor. Ale zase, všechno je tak uspěchané, že to vůbec nepomáhá nějakému výrazně lepšímu zážitku. Frank mi přišel celkem ukradený, mise Omerta neměla skoro žádné emoce, byl tak nějak chladnější než v původní hře. Salieri měl působit nebezpečněji, víc jako druhá strana stejné mince s Morellem, a trochu i působil, ale nebyl mu dán tak úplně prostor. Paulie dostal bohužel prostor až na konci, tím pádem nebyl většinu času taky nějakým výrazným parťákem, či kámošem. Větší prostor tady mají Ralph i Vincenzo (větší protože v původní hře neměli skoro žádný), ale co na to, když vyšuměli do prázdna. Postava Sáry si přilepšila skoro nejvíc. Ta tady hraje mnohem větší roli a má na Tommyho mnohem větší vliv, vlastně těch jejích cutscén bylo ale taky velmi poskrovnu, ale každá protagonistovu příběhu velmi pomohla. Samotný Tommy je zajímavá postava, u které je víc kladen důraz na jeho pocity a jeho hroutící se svědomí, ale bohužel vlastně více méně nemá tahle jeho přidaná hodnota důraznější dopad a zakončení. Asi nejlepšího rozšíření se dočkal Sam, s kterým mám po dohrání poslední mise velký problém a byl tak zazděn skvělý potenciál. Sama nám tu vystaví nejenom jako jednoho z party, ale jednoho z kámošů. Ústřední trio tak působí uceleně. Dokonce jsem měl k Samovi oproti původní hře výraznější vztah než k Pauliemu. Skvělou změnou byla linka s Michelle. Proč tohle v podstatě celé na konci zahodí a Sam je přibližně stejně neosobní a nepřátelský záporák jak v originálu? I když teda furt je tam výrazný posun v jeho přístupu, kdy v původní hře si to fakt užíval, a tady ho trápí, že musel jít proti Pauliemu a Tommymu. Vůbec co se týče změn oproti originálu, vůbec mi nevadí, vítám je. Ale tady vpodstatě jednak nejsou nějak zásadní, a když už jo, a mohly by něco znamenat dál, tak vyšumí do prázdna, a hra se opět drží původního příběhu. Velmi mě zklamala změna v posledním záběru hry, jinak byl ten závěr spíchnutý velmi narychlo. A scéna na svatbě tam vůbec nemusela být.
Ono to přitom vypadá, že Hangar 13 umí do jisté míry pracovat se svými postavami. Mají dobré herce, kteří jsou celkem dobře vedeni a přirozeně mezi sebou komunikujou. Vlastně jsou to vlastnosti, které jsem viděl i z videí z třetí Mafie. Takže tohle by jim šlo. To je celkem vzácná věc mezi hrami. Bohužel v jiných zásadních věcech propadávají na plné čáře. Špatná hra se nedostavila, ale silný příběh taky ne.
Batman: Arkham Knight