Příběh Half-Life 2 nabízí vcelku slušné množství podnětů k zamyšlení, nicméně ani ne tak kvůli své propracovanosti jako spíše kvůli své "propracovanosti"; člověk začne přemýšlet, co je obecně v běžném příběhu důležité, jak má pracovat, atd. Zatímco jednička na mě působila dojmem fajn béčka o útěku ve snaze zachránit si po nezdařeném pokusu holý život (který se tedy zvhrne v povinnou pomstu a následné nakopání prdele hlavního emzáka s divným koncem k tomu, ale to nechme být), příběh dvojky se snaží tvářit maximálně originálně, propracovaně a záhadně v jednom a možná že tam někde na jídelním ubrousku, kam si jej o svačinách črtal hlavní storywriter Valve, skutečně originální, propracovaný a záhadný je, ale při jeho implementaci do hry žel pár ne-až-tak-kulervoucích součástí odpadlo a zbyly tak ony otázky: jakou může mít nějaký doktor motivaci vést povstání v naprosto cizím městě? Odkud se vzali nepřátelé? A proč jsou ti dříve zlí mimozemšťané najednou hodní? Možná to všechno někde na internetu (nebo přinejmenším na tom ubrousku) napsané je, ve hře ovšem nikoli.
Je docela vtipné, že ačkoli obecná teorie i zkušenost jednoznačně potvrzují, že propracovaný hrdina, do kterého se má čtenář, divák, příp. ten hráč alespoň trochu vcítit, by měl zastávat nějakou formu komunikace nebo mít přinejmenším vlastní myšlenky, designéři z Valve mají vlastní názor a tak za cenu maximálně trapných situací setrvávají u modelu prázdné krabice, kdy Gordon představuje pouhý prostředek (velmi omezené) interakce s prostředím. Hráč má tak údajně dostat pocit, že právě on je Freeman, nicméně pro mě osobně je Gordon stejně záhadný jako G-Man, jen ne tak prvoplánově. S hrdiny typu Cate Archer z NOLFů naprosto nesrovnatelné, o některých charakterech z vybraných RPG či adventur nemluvě.
Bod k dobru mají autoři za Alyx - mj. za absenci snahy udělat z ní další řadovou sex-ikonu a také vcelku příjemnou osobnost. Nicméně stačí pár lehkých náznaků romantiky a krabicová filozofie opět naráží; k tomu, aby něco takového mohlo v příběhu skutečně fungovat, je třeba komunikace obou, jenže vy se zkrátka nijak projevit nemůžete a jen bezmocně tupě čumíte; tomu říkám vcítění se do hrdiny...
Zvláštně teď asi bude působit výrok, že celkově mě Half-Life 2 příjemně překvapil; po tom příšerně nudném začátku a ne zrovna příznivých referencí některých známých jsem moc nečekal a ono se to zakrátko velmi slušně rozjelo - zhruba v půlce pasáže ve vznášedle, s helikoptérou za zády jsem si začal říkat, že to je docela zábava. V čem pak druhý díl zcela jistě trumfuje předchůdce je prostředí - tím nemyslím samotný leveldesign, který je vcelku přímočarý a průměrný, ale výrazně tématicky laděné lokace, kdy každá se navíc hraje trochu jinak a má i určitou atmosféru - viz průjezd vodními kanály ve zmíněmém vznášedle, pak zombie městečko, jízda buginou po pobřeží, pouště plné antlionů, pouliční boje ve městě, Citadela (ta je po designové stránce opravdu skvostná)... K tomu sympatická délka a i přes nic moc AI svižné přestřelky (mínus špatná hudba).
Takže příběhově sice naprostý škvár (mám za to, že v některém z pokračování se dozvíme, že je Gordon Freeman vyvolený, mimozemšťan, Ježíš anebo to všechno do hromady), ale stranou toho dost dobrá zábava.
Je docela vtipné, že ačkoli obecná teorie i zkušenost jednoznačně potvrzují, že propracovaný hrdina, do kterého se má čtenář, divák, příp. ten hráč alespoň trochu vcítit, by měl zastávat nějakou formu komunikace nebo mít přinejmenším vlastní myšlenky, designéři z Valve mají vlastní názor a tak za cenu maximálně trapných situací setrvávají u modelu prázdné krabice, kdy Gordon představuje pouhý prostředek (velmi omezené) interakce s prostředím. Hráč má tak údajně dostat pocit, že právě on je Freeman, nicméně pro mě osobně je Gordon stejně záhadný jako G-Man, jen ne tak prvoplánově. S hrdiny typu Cate Archer z NOLFů naprosto nesrovnatelné, o některých charakterech z vybraných RPG či adventur nemluvě.
Bod k dobru mají autoři za Alyx - mj. za absenci snahy udělat z ní další řadovou sex-ikonu a také vcelku příjemnou osobnost. Nicméně stačí pár lehkých náznaků romantiky a krabicová filozofie opět naráží; k tomu, aby něco takového mohlo v příběhu skutečně fungovat, je třeba komunikace obou, jenže vy se zkrátka nijak projevit nemůžete a jen bezmocně tupě čumíte; tomu říkám vcítění se do hrdiny...
Zvláštně teď asi bude působit výrok, že celkově mě Half-Life 2 příjemně překvapil; po tom příšerně nudném začátku a ne zrovna příznivých referencí některých známých jsem moc nečekal a ono se to zakrátko velmi slušně rozjelo - zhruba v půlce pasáže ve vznášedle, s helikoptérou za zády jsem si začal říkat, že to je docela zábava. V čem pak druhý díl zcela jistě trumfuje předchůdce je prostředí - tím nemyslím samotný leveldesign, který je vcelku přímočarý a průměrný, ale výrazně tématicky laděné lokace, kdy každá se navíc hraje trochu jinak a má i určitou atmosféru - viz průjezd vodními kanály ve zmíněmém vznášedle, pak zombie městečko, jízda buginou po pobřeží, pouště plné antlionů, pouliční boje ve městě, Citadela (ta je po designové stránce opravdu skvostná)... K tomu sympatická délka a i přes nic moc AI svižné přestřelky (mínus špatná hudba).
Takže příběhově sice naprostý škvár (mám za to, že v některém z pokračování se dozvíme, že je Gordon Freeman vyvolený, mimozemšťan, Ježíš anebo to všechno do hromady), ale stranou toho dost dobrá zábava.
