Když jsem Rugby Hero spustil poprvé, říkal jsem si, co je to za blbost. Jakási arkáda, vzdáleně připomínající Raptor (bez střílení) z ragbyového prostředí, kde bylo mým cílem přeběhnout co nejvíce hřišť, a tím získat co nejvíce bodů, nevypadala zrovna lákavě, ale nakonec mě to chytlo.

Zpočátku se mi podařilo přeběhnout postupně pět, devět a nakonec čtrnáct hřišť. Na tomto čísle jsem se na čas zasekl, až jsem se jednou dostal na číslo patnáct a nakonec na třiadvacet. K této metě, která se ukázala jakýmsi mezníkem, protože došlo k neskutečnému navýšení poštu soupeřů a zvýšila se i jejich agresivita, jsem se pak nikdy nepřiblížil.

Musím se přiznat, že jako lovce achievementů mě lákala představa zpřístupnění všech dvaceti týmů. Většina se odemykala pouhým nashromážděním určitého skóre, které se skládalo ze všech předvedených výkonů, ale pro pět národů bylo třeba předvést určitý výkon třikrát za sebou.

Přeběhnout třikrát za sebou tři hřiště ještě bylo v pohodě a i pět nebo sedm hřišť se při troše cviku dalo. Dosažení třikrát za sebou skóre devět a nakonec i deset už ale byla opravdu výzva a právě při odemčení Skotska, na které je třeba to nejvyšší opakované skóre, se mi podařilo dosáhnout mého nejlepšího výsledku.

Po odemčení všech týmů jsem nějak ztratil motivaci. Jak se ukázalo, tyto úspěchy byly mým hnacím motorem. Mé výkony už nebyly tak dobré, hře jsem již nevěnoval tolik času, jako dříve a po několika dalších pokusech jsem se k ní už nevrátil.