Fallout 2 je opravdovým zjevením v mé „herní kariéře“.
Nikdy bych nečekal, že mě hra, která je jen o pár let mladší než já, vrátí do dob, kdy jsem dokázal dlouhé hodiny v kuse a bez přestávky civět do monitoru a hltat každou její pasáž. To se mi už opravdu dlouho nestalo.
Po dlouhou dobu jsem se úvodním dvěma dílům série vyhýbal, jelikož mě odrazovalo izometrické zobrazení. Když jsem se konečně překonal, obrovský svět Falloutu 2 mě totálně zahltil. Musel jsem ale přestat a nejdřív odehrát díl první, abych byl více v obraze a druhý díl si tak mohl ještě více vychutnat.
Již první díl je vynikající počin, druhý však vyšperkovává všechny náležitosti a s přidaným Restoration projektem se jedná takřka o dokonalé dílo a rozhodně o jednu z nejlepších her, kterou jsem měl tu čest hrát. Proč? Tolik volnosti, možností, jak řešit úkoly, úžasných dialogů a humoru jsem doposud v jiné hře neviděl, ač teď už chápu, kde mnoho novějších her bralo inspiraci.
Svět Falloutu (2) dává smysl, postavy reagují zhruba tak, jak by člověk čekal, že reagovat v jejich pozici a postavení budou. Navíc reagují na hráčovy činy a málokdy se mi stalo, že by bylo něco nelogického nebo vyloženě nesmyslného.
Často mě hra překvapila v tom, že v sobě zahrnovala i prvky, které bych opravdu nečekal. Za všechno můžu vyzdvihnout například můj geniální nápad, jak se stát boxerským šampionem - přesně mířenou trefou do koulí přece nemůžu neobstát. A co na to hra? Oponenti na zemi volající maminku a já se snadno stávám vítězem. Stejná taktika zafungovala i v San Franciscu. Už mi chybělo jen to, aby mě hra korunovala titulem balls smasher a byla by to dokonalost.
Jedinou výtku bych tak měl, když opomenu některé technické problémy, pouze k samotnému závěru hry a to konkrétně k oblasti sídla Enklávy. Zde mi přišlo, že už autoři dost spěchali s ukončením, byla zde minimální interakce, spousta v této fázi již nepotřebného lootu a já se tady poprvé za celou dobu přistihl s myšlenkou, že už to chci mít dohrané. Vrcholem pak bylo bludiště, které mi sem vůbec nezapadlo a vnímam jej jako jednu z mála nelogických věcí.
Na jednu stranu jsem rád, že jsem přemohl svůj původní odpor k izometrickému zobrazení a otevřel si tak cestu k dalším skvělým hrám, a že jich tedy alespoň podle zdejší databáze je.
Na druhou stranu beru tuto zkušenost i jako takovou ukázku úpadku celého herního průmyslu za posledních 20 let z určitého pohledu. Hry se sice výrazně posunuly ve velikosti, technickém zpracování, jejich dosahu a vůbec celkovém vlivu na společnost. Nedošlo dle mě ale k posunu v těch bodech, ve kterých je třeba zrovna Fallout tak skvělý a výjimečný. Čest všem výjimkám, ale je jich zatraceně málo. Zařazení videoher do mainstreamu si zkrátka vybralo svoji daň.
Nikdy bych nečekal, že mě hra, která je jen o pár let mladší než já, vrátí do dob, kdy jsem dokázal dlouhé hodiny v kuse a bez přestávky civět do monitoru a hltat každou její pasáž. To se mi už opravdu dlouho nestalo.
Po dlouhou dobu jsem se úvodním dvěma dílům série vyhýbal, jelikož mě odrazovalo izometrické zobrazení. Když jsem se konečně překonal, obrovský svět Falloutu 2 mě totálně zahltil. Musel jsem ale přestat a nejdřív odehrát díl první, abych byl více v obraze a druhý díl si tak mohl ještě více vychutnat.
Již první díl je vynikající počin, druhý však vyšperkovává všechny náležitosti a s přidaným Restoration projektem se jedná takřka o dokonalé dílo a rozhodně o jednu z nejlepších her, kterou jsem měl tu čest hrát. Proč? Tolik volnosti, možností, jak řešit úkoly, úžasných dialogů a humoru jsem doposud v jiné hře neviděl, ač teď už chápu, kde mnoho novějších her bralo inspiraci.
Svět Falloutu (2) dává smysl, postavy reagují zhruba tak, jak by člověk čekal, že reagovat v jejich pozici a postavení budou. Navíc reagují na hráčovy činy a málokdy se mi stalo, že by bylo něco nelogického nebo vyloženě nesmyslného.
Často mě hra překvapila v tom, že v sobě zahrnovala i prvky, které bych opravdu nečekal. Za všechno můžu vyzdvihnout například můj geniální nápad, jak se stát boxerským šampionem - přesně mířenou trefou do koulí přece nemůžu neobstát. A co na to hra? Oponenti na zemi volající maminku a já se snadno stávám vítězem. Stejná taktika zafungovala i v San Franciscu. Už mi chybělo jen to, aby mě hra korunovala titulem balls smasher a byla by to dokonalost.
Jedinou výtku bych tak měl, když opomenu některé technické problémy, pouze k samotnému závěru hry a to konkrétně k oblasti sídla Enklávy. Zde mi přišlo, že už autoři dost spěchali s ukončením, byla zde minimální interakce, spousta v této fázi již nepotřebného lootu a já se tady poprvé za celou dobu přistihl s myšlenkou, že už to chci mít dohrané. Vrcholem pak bylo bludiště, které mi sem vůbec nezapadlo a vnímam jej jako jednu z mála nelogických věcí.
Na jednu stranu jsem rád, že jsem přemohl svůj původní odpor k izometrickému zobrazení a otevřel si tak cestu k dalším skvělým hrám, a že jich tedy alespoň podle zdejší databáze je.
Na druhou stranu beru tuto zkušenost i jako takovou ukázku úpadku celého herního průmyslu za posledních 20 let z určitého pohledu. Hry se sice výrazně posunuly ve velikosti, technickém zpracování, jejich dosahu a vůbec celkovém vlivu na společnost. Nedošlo dle mě ale k posunu v těch bodech, ve kterých je třeba zrovna Fallout tak skvělý a výjimečný. Čest všem výjimkám, ale je jich zatraceně málo. Zařazení videoher do mainstreamu si zkrátka vybralo svoji daň.
Call of Duty: Modern Warfare 3
Pro: svět, svoboda, dialogy, rpg systém, soubojový systém, kult
Proti: technické problémy, závěr hry