Odpočívám takhle za tónů Jakuzi ve své jacuzzi s mafiány z Yakuzy, když se mě Yoshio nenuceně zeptá, co jsem naposled hrál. Na Yoshio hrudi se vyjímá, mimo mnoha jizev, které má dle svého vyprávění z neúspěšného pokusu o atentát, vytetovaná prostřelená hlava, která místo očí má jen prázdné důlky a na tváři mrtvolný škleb naznačující neskutečná muka. Pod ní se nachází krvavou barvou napsané písmeno C. Jeho dva bodyguardi si leští své Uzi. Naposled jsem hrál Yakuzu 0...

Nemusel jsem si ji vybavovat dlouho. Strávil jsem v ní téměř dvě stovky hodin, tak skvěle jsem se bavil. Ne, že by to byla nejdokonalejší hra světa, to zase prr, ale nesporné kvality má. Zaprvé sto postranních úkolů. Většina z nich je parodie na nějakou společenskou událost nebo osobu, můžu zmínit natáčení Stephena Spielberga, tanec Michaela Jacksona za nápadně podobné hudby z Thrilleru, koupě a následná krádež nové hry, kterou chce malý kluk, zaučování dominy, osvobození podpantofláka, a tak dále. Některé nebyly uplně super, třeba telefonáty, ale v množství těch kvalitních se lehce ztratily.

Vylepšování postav bylo něco, co mě táhlo celou hru vpřed. Majima i Kiryu mají tři styly a jeden bonusový, který můžete za peníze dále vylepšovat a odemykat si tak nové údery, zakončování, výdrž a tak dále. Přehledně, jednoduše, a hlavně s každou novou schopností se cítíte opravdu lepší. V soubojích je to znát (hrál jsem na druhou nejvyšší). Některé perky a cesty stromem schopností musíte odemykat za pomocí trenérů, kteří vás učí jednotlivé styly. Obrovské plus Yakuze.

Za další bych rád zmínil dvě "minihry" obou protagonistů. Je fakt, že Majimova je složitější na ovládání a vynese paradoxně méně peněz, ale zase je to větší zábava. Otevřete svůj bar a začnou k vám chodit lidi, které musíte obsluhovat pomocí vašich dívek, které na začátku nejsou zas tak efektivní, ale jejich používáním se jim vylepšují statistiky a navíc plněním právě zmíněných postranních úkolů můžete najmout ultimátní pomocnice. Sice na obrazovce pijí šampaňské a koketují, ale Vy víte, co se tam děje. Není to kostičkované, ale je to tam. No a Kiryu zase vydělává po čase majlant v realitkách. Jednoduché - vydělej, kup a profituj. Než se investice vrátí, chvíli to trvá, musíte pořád běhat do kanceláře a stavit ochranku a výběrčího výpalného, trochu opruz, ale po 100% vylepšení už jen občas dojdete vybrat penízky a radujete se.

A v neposlední řadě se musím rozpovídat o příběhu a technické stránce. Ta je suprová, neměl jsem snad jediný problém, ozvučení naprosto perfektní, grafika jakbysmet. Příběh mě několikrát příjemně překvapil, nebyl úplně infantilní, jak to u některých japonských her bývá, naopak sem tam nečekaný twist nebo cliffhanger, protože se příběhy obou hrdinů střídají, až se nakonec ve velkolepém finále protnou.

Nakonec se mě Yoshio vyptává na zápory, co se mi nelíbilo? Nelíbilo se mi, že některé věci jsou hrozně zdlouhavé. Třeba když prohrajete souboj s bossem, musíte ho opakovat celý a ještě přitom sledovat filmeček. Souboje ke konci hry už byly celkem jednoduché a tím nudné a vyhýbal jsem se jim, jak jen to šlo. Taky mohlo být více bossů, než ten jeden, který mě v podstatě pronásledoval celou hru. Mise, kde jste museli někoho chránit, přenášet nebo jednoduše jen spolupracovat, byly občas kvůli jejich tupější AI napřestlamu.

Yakuza 0 je neuvěřitelně hluboká. Nezmínil jsem hromadu věcí - závody miniautíček, skvělé karaoke, bowling, šipky, kulečník, různé deskové hry, které jsem absolutně nepochopil, divné šachy, návštěva restaurací, zbraně, Mr. Shakedown a spousta dalších, kterým se můžete věnovat. Anebo taky nemusíte. Hloubka Yakuzy je jen na vás. A to je peckoš.

Netušil jsem, že když se mě Yoshio zeptal, co jsem hrál naposled, myslel opravdu naposled. Trhl jsem sebou ve vířivce, když mi jeden z jeho bodyguardů náhle prostřelil hrudník. Ještě jsem přerývaně dýchal, když se ke mně sklonil ten druhý, v ruce dlouhou sai a bodl mě do levého oka. Za šíleného řevu jsem tím pravým viděl zbytek svého zrakového nervu, jak se napíná za povytaženým okem z důlku. Když mi propíchl to zbývající, začal jsem ztrácet vědomí. Poslední, co si pamatuju, je, jak se ke mně Yoshio naklonil a zašeptal: "Ahoj, Claude, pozdravuje tě Kenji.." Kapka mé krve z očního důlku mu potřísnila tetování.