Vrátíme se! Rozumíš? My jsme lidstvo! My jsme TY! V jedné podobě, v další podobě. jsme vždy Tebou. Nemůžeš se uchránit, protože přicházíme v mnoha, mnoha podobách. Vrátíme se!
Tuhle hru jsem měl zakoupenou dlouho, a ještě déle jí měl v hledáčku adventur, které si chci zahrát. Nyní již pokořená, ale klasický pocit, který mám po dohrání her, pocit vítězství, určitého zadostiučinění, se zde nedostavil. Cítím se naopak zamyšlený, takhle hlubokou myšlenkovou sondu jsem opravdu nečekal.
Sundal a objal svou dívku. Políbil jí. Byla mrtvá, už když visela na háku v mrazáku pro prasata. Nechat jí tam ale nemohl, Glynis si zasloužila více, než jeho ubohou omluvu. Vytáhl jí tedy ven a pohřbil do země za motelem.
Každý z nás má několik stránek osobnosti, ne všechny naše já jsou ale viditelné ostatním okolo. Kdo o všech našich vnitřních podobenstvích ale ví, jsme my sami. A přesně na tomto staví příběhy hry I Have No Mouth, and I Must Scream. Hrajete postupně za 5 postav, kdy se každá musí postavit své minulosti. Minulosti, na kterou není žádná z postav hrdá, minulosti která tíží, vyvolává strach, znechucuje. Hrabete se tak postupně v myšlenkách, skutcích a odporu jednotlivých postav a snažíte se najít určitým způsobem cestku k vykoupení. Cestu, která posune příběh o kousek dále, aby se v poslední části každá z postav dočkala odpuštění, rozuzlení a hráč zakončení příběhu.
Přes panickou hrůzu ze žluté barvy vlezla do touto barvou zbarveného sarkofágu a zavřela ho za sebou. Svět se s ní zatočil. Otevřela oči a zjistila, že stojí ve žlutém výtahu. Dveře se zabouchly. Křičela, chtěla ven, ale nemohla. Interkom začal předříkávat milníky jejího sobeckého života zaměřeného na kariéru, který skončil smrtí v podobném výtahu. Poté, co byla znásilněna.
Ne všechny postavy mají stejně zajímavý příběh, ne každý příběh je špičkový a znepokojivý, ale jako celek hra funguje v tomto směru perfektně. Knižní předloha a dohled autora je velmi znát. Nebudu zde psát, která postava má jaký příběh a která se mi zdála lepší vůči ostatním, na to ať si každý hráč přijde sám, protože tohle je jedna z těch silných stránek hry. Co musím zmínit jsou určité neduhy, které hru provází. Pixel hunting se naštěstí příliš nekoná, jak bylo dříve u adventur zvykem, bohužel se adventura I Have No Mouth, and I Must Scream nevyhnula jinému problému - některé předměty se aktivují až v momentě, kdy hra uzná za vhodné. To že procházíte několikrát obrazovkou, vidíte reproduktor na zdi a napadne vás ho sebrat, pro hru nic neznamená. Hlavní postava prohlásí, že podobný krám nepotřebuje a předmět se nadále nejeví jako aktivní. Ale, bohužel, po určitém překročení dějové linky, se najednou reproduktor sebrat dá, navíc je to zásadní předmět pro další postup příběhem. Hráč se tuto změnu ale nijak nedozví a pokud nezkusí předmět sebrat znovu, i když předtím Xkrát nešel, jednoduše ho čeká zákys. Podobných případů je ve hře více, což bohužel v mém případě nabouralo jinak mistrně pojatý příběh.
Jaké muselo být odhalení, že byl někým, když proti podobným bojoval? Vlastně, když je potíral, když je vraždil, snažil se je vyhladit. Jaký to musel být pocit, když ve falešném zájmu vědy byl ochotný zmrzačit i děti? Jaký to musel být pocit pro nacistického doktora, když zjistil, že je - stejně jako jeho oběti - Žid.
Hra vyniká, kromě příběhu, také svojí grafickou stránkou. Není nejlepší, řekl bych že je dosti průměrná i na svůj věk. Ani animace nejsou nic, co by mělo hráče dostat do kolen s pocitem úžasu. Čím grafická stránka vyniká je pocit tíhy, který ve hráči vyvolává. V kombinaci s příběhem a zobrazeným postupem hrou, se jedná o velmi silnou kombinaci.
Konec hry je velmi zvláštní, velmi silný a některé momenty vás donutí zastavit a přemýšlet. Ale přesto bych si konec, vůči všem předchozím částem, představoval jinak. Ne veseleji, ne jednodušeji, ale méně surrealisticky, protože konec je už dost přitažený za vlasy, byť svojí logiku dává.
Pokud máte rádi silné adventury, jste náročnější a nespokojíte se s jednoduchými hrami, tohle je titul přesně pro vás. Neřešte jeho stáří, jeho grafickou podobu. Užijte si příběh, protože o ten tu kráčí v první řadě.
Tuhle hru jsem měl zakoupenou dlouho, a ještě déle jí měl v hledáčku adventur, které si chci zahrát. Nyní již pokořená, ale klasický pocit, který mám po dohrání her, pocit vítězství, určitého zadostiučinění, se zde nedostavil. Cítím se naopak zamyšlený, takhle hlubokou myšlenkovou sondu jsem opravdu nečekal.
Sundal a objal svou dívku. Políbil jí. Byla mrtvá, už když visela na háku v mrazáku pro prasata. Nechat jí tam ale nemohl, Glynis si zasloužila více, než jeho ubohou omluvu. Vytáhl jí tedy ven a pohřbil do země za motelem.
Každý z nás má několik stránek osobnosti, ne všechny naše já jsou ale viditelné ostatním okolo. Kdo o všech našich vnitřních podobenstvích ale ví, jsme my sami. A přesně na tomto staví příběhy hry I Have No Mouth, and I Must Scream. Hrajete postupně za 5 postav, kdy se každá musí postavit své minulosti. Minulosti, na kterou není žádná z postav hrdá, minulosti která tíží, vyvolává strach, znechucuje. Hrabete se tak postupně v myšlenkách, skutcích a odporu jednotlivých postav a snažíte se najít určitým způsobem cestku k vykoupení. Cestu, která posune příběh o kousek dále, aby se v poslední části každá z postav dočkala odpuštění, rozuzlení a hráč zakončení příběhu.
Přes panickou hrůzu ze žluté barvy vlezla do touto barvou zbarveného sarkofágu a zavřela ho za sebou. Svět se s ní zatočil. Otevřela oči a zjistila, že stojí ve žlutém výtahu. Dveře se zabouchly. Křičela, chtěla ven, ale nemohla. Interkom začal předříkávat milníky jejího sobeckého života zaměřeného na kariéru, který skončil smrtí v podobném výtahu. Poté, co byla znásilněna.
Ne všechny postavy mají stejně zajímavý příběh, ne každý příběh je špičkový a znepokojivý, ale jako celek hra funguje v tomto směru perfektně. Knižní předloha a dohled autora je velmi znát. Nebudu zde psát, která postava má jaký příběh a která se mi zdála lepší vůči ostatním, na to ať si každý hráč přijde sám, protože tohle je jedna z těch silných stránek hry. Co musím zmínit jsou určité neduhy, které hru provází. Pixel hunting se naštěstí příliš nekoná, jak bylo dříve u adventur zvykem, bohužel se adventura I Have No Mouth, and I Must Scream nevyhnula jinému problému - některé předměty se aktivují až v momentě, kdy hra uzná za vhodné. To že procházíte několikrát obrazovkou, vidíte reproduktor na zdi a napadne vás ho sebrat, pro hru nic neznamená. Hlavní postava prohlásí, že podobný krám nepotřebuje a předmět se nadále nejeví jako aktivní. Ale, bohužel, po určitém překročení dějové linky, se najednou reproduktor sebrat dá, navíc je to zásadní předmět pro další postup příběhem. Hráč se tuto změnu ale nijak nedozví a pokud nezkusí předmět sebrat znovu, i když předtím Xkrát nešel, jednoduše ho čeká zákys. Podobných případů je ve hře více, což bohužel v mém případě nabouralo jinak mistrně pojatý příběh.
Jaké muselo být odhalení, že byl někým, když proti podobným bojoval? Vlastně, když je potíral, když je vraždil, snažil se je vyhladit. Jaký to musel být pocit, když ve falešném zájmu vědy byl ochotný zmrzačit i děti? Jaký to musel být pocit pro nacistického doktora, když zjistil, že je - stejně jako jeho oběti - Žid.
Hra vyniká, kromě příběhu, také svojí grafickou stránkou. Není nejlepší, řekl bych že je dosti průměrná i na svůj věk. Ani animace nejsou nic, co by mělo hráče dostat do kolen s pocitem úžasu. Čím grafická stránka vyniká je pocit tíhy, který ve hráči vyvolává. V kombinaci s příběhem a zobrazeným postupem hrou, se jedná o velmi silnou kombinaci.
Konec hry je velmi zvláštní, velmi silný a některé momenty vás donutí zastavit a přemýšlet. Ale přesto bych si konec, vůči všem předchozím částem, představoval jinak. Ne veseleji, ne jednodušeji, ale méně surrealisticky, protože konec je už dost přitažený za vlasy, byť svojí logiku dává.
Pokud máte rádi silné adventury, jste náročnější a nespokojíte se s jednoduchými hrami, tohle je titul přesně pro vás. Neřešte jeho stáří, jeho grafickou podobu. Užijte si příběh, protože o ten tu kráčí v první řadě.
Pro: Příběhy, atmosféra, hloubka celé hry, psychologický přesah
Proti: Zvláštní konec, nevyvážená kvalita příběhů, předměty jsou někdy aktivní, až když se to hře hodí