Hra Metro 2033 svého času vzbudila značný rozruch a přestože se recenzenti vesměs uchýlili ke střízlivým hodnocením, rozmluvili se o fantastickém světě a obřím potenciálu. Před 4A Games stál tedy úkol udělat všechno znovu a trochu lépe.

Logická volba padla na adaptaci navazující knihy Metro 2034. Vývojářům se ovšem zápletka nepozdávala a proto požádali Dmitrije Gluchovského, aby ji přepsal. Hráči znalí předlohy tedy prožijí nové dobrodružství, aniž by oželeli známé lokace, nebo povědomé postavy. Prostředí je různorodější a nápaditější než v předchozím díle, přesto mi nepřišlo tak charismatické a velkolepé. Možná tím, že to byla už druhá návštěva tohoto světa, ale kupříkladu sestup do D6, Knihovna nebo Most působili uvěřitelnějším a plnějším dojmem, než Bažiny nebo Fabrika. Příběh není nijak nápaditý, ale vcelku bezpečně se dá říci, že je mnohem přístupnější a pro FPS vhodnější, než filosofické rozjímání z knihy. Závěr má dvě varianty a ten "správný" konec je při prvním průchodu prakticky nedosažitelný. Hra k němu nijak nevede a některé rozhodující okamžiky jsou buď banální, nebo téměř neviditelné.

Kritika zmiňovala především pokažený boj s mutanty a přílišnou linearitu. Vývojáři si vzali výtky k srdci a obojí znatelně vylepšili. Pasáže na povrchu a celkově potýkání s přírodou stále patří k tomu horšímu, ale už nejsou rozčilující, ani přehnaně dlouhé. Většinu času se Arťom utkává s lidskými obyvateli zdevastovaného světa. Pokrok je o to větší, že stealth konečně funguje a přizpůsobily se mu i mapy. V určitých místech je tichý postup nevyhnutelný, protože nepřátelé mají děsivou převahu, případně drží strategické a lehce bránitelné pozice. Nikdy to nesklouzlo až do stavu, kdy bych musel nějakou misi několikrát opakovat a pilovat taktiku, ale určitá kombinace obtížností by mě k tomu nepochybně donutila. Znovu platí, že pečlivý průzkum okolí může situaci hodně ulehčit.

Trudné a do jísty míry frustrující hledání toho jediného správného postupu téměř zmizelo. Většina problémů má viditelné a intuitivní řešení, nebo je k němu hráč naveden spolupracujícími postavami. Bez občasného zapojení mozkových buněk to ale nepůjde. Last Light je stejně přísně lineární jako minulý díl, ale lépe klame tělem. Neměl jsem pocit, že mě hra táhne dopředu, nebo mi cokoliv zakazuje. V určitý moment sice zavře cestu zpět, ale dělá to tak nenápadně a přirozeně, že mi to ani nevadilo. Ukládací body jsou citlivěji rozmístěné, takže neomezují, ani nehází klacky pod nohy.

Zbraně mi přišly variabilnější a použitelnější než v předchozím díle. Arzenál je tradičně omezen na tři kusy a je vhodné využívat celou paletu nábojů, protože s umanutým lpěním na jedné zbrani budete brzo na suchu. Většinu času jsem si vystačil s pistolí v odstřelovačské úpravě na lidské protivníky, posílenou brokovnicí na mutanty a univerzální útočnou puškou pro případ nouze. Pocit ze střelby je stěží průměrný, ať už co se týče zvuku, tak co se týče efektů. Vysloveně působivá je jen silná odstřelovačská puška, k níž jsem se bohužel dostal až na samém závěru. Jsem si ale téměř jistý, že jeden její exemplář je pohřbený někde ve spleti tunelů, protože munici jsem měl k dispozici už zhruba v polovině cesty.

Metro Last Light je méně ambiciózní, méně filmové, ale přímočařejší, akčnější a zábavnější než minulý díl. Přesto ctí ducha série a zachovalo si hutnou temnou atmosféru. Občas vykouzlilo téměř hororové pasáže, občas zdařile předstíralo taktickou střílečku a občas krásně pracovalo s postavami.