Ten pocit úlevy a blaha byl tak kratičký, že se během pár vteřin vytratil do zapomnění jako poslední paprsky zimního slunce, které zakryjí těžké deštivé mraky. Opona spánku či možná bezvědomí se rychle roztáhla a umožnila mi pohlédnout na groteskní představení režírované šílencem. Hrubé zdi, stěny i nábytek zde doslova pulsovaly něčím, co se nezdálo z tohoto světa a já si rychle uvědomil, že jsem v strašlivém nebezpečí. Nebylo moudré setrvávat na tomto místě, ačkoli všechny buňky mého těla křičely, abych se schoval do prvního temného koutku, za komodu či do výklenku a schoulil se zde do klubíčka jako uzlíček nervů na pokraji nervového zhroucení.

Asi nějak takto by začínala první kapitola novely Amnesia, pokud by nebyla hrou, ale literárním dílem a její autor by byl kýčař bez vkusu a talentu. Amnesia však je nejen počítačovou hrou, ale i notně děsivým hororem, jehož atmosféra možná odradí nejednoho hráče, ačkoli samotná hra by ho velice lákala. Pocit neustálého ohrožení, tíživé a strašidelné zvuky a hlavně tušení, že se zde setkáváte s něčím, co přesahuje hranice našeho světa a snad i mantinely toho, co jste schopni vydržet, vás zde budou obklopovat prakticky od začátku až do závěrečných titulků.

Vývojáři z Frictional Games jako mistři svého oboru a znalci lidské psychiky zcela správně šetří a pozvolna dávkují ono skutečné nebezpečí a drtivou většinu hry se budete bát spíše toho, co by se mohlo stát, než toho, co se právě děje. To je i hlavní prubířský kámen hry. Pokud se v tomto ohledu podvolíte tvůrcům hry, budete vyděšeni tak jako jste možná u žádné hry dosud nebyli, ale jestliže vaše kroku povedou jiným směrem, možná brzy zjistíte, že v až tak velkém nebezpečí nejste. Těch pár monster, které vás zde mohou ohrozit na životě, se zde zjevují v předskryptovaných místech a událostech a pokud se tak jednou stane a vy uniknete či zemřete, znovu se zde neobjeví. Snad s výjimkou jedné obrovské lokace v závěru hry. Tolik alespoň mé pozorování, za které ale ruku ani penis do ohně nedám. Paradoxně tak asi budou nejvíce vystrašeni dobří hráč, kteří se dokáží před nepřáteli schovávat natolik úspěšně, že nikdy nezjistí to co ti nešikovní. Tedy že nepřítele zde nemáte tak úplně v patách.

V předchozím odstavci jsem mluvil o schovávání a pokud máte na své klávesnici zářezy za tisíce fragů v Doomovi, Quakovi či Unrealu, asi si jen opovržlivě odplivnete na krví zbrocenou pohlahu svého doupěte a na vaší tváří se rozhostí cynický úšklebek. Ten vám ale z obličeje rychle zmizí, až vám sdělím, že v této hře se nedostanete k nižáné zbrani, kterou byste mohli na své protivníky použít. Tohle je hra, kde se před nebezpečím schováváte, kde se plížíte mezi stíny a sem tam řešíte jednodušší logické rébusy, jako je snaha rozleptat kyselinou zchátralý zámek, nebo hledání čehosi a použití něčeho na něco jiného. To se samo o sobě nezdá až tak obtížné, ale když se stále ohlížíte přes rameno a v hlavě vám buší myšlenka, že právě úspěšné vyřešení nějakého toho puzzlu může spustit skript zjevení nepřítele, trochu vám ty lehké rébusy v chvějícíh se rukách ztěžknou.

Amnesia toho vyjma opravdu děsivé atmosféry a relativně snadných puzzlů už mnoho nenabídne. Příběh je ucházející, tajemný a částečně nevysvětlený, což se dá považovat za klad, ale jako jedinec plně neovládající anglický jazyk jsem ho pravděpodobně plně nevstřebal. Grafika a hlavně zvuky se nedají popsat jinak než jako parádní a jediným dalším aspektem hry, nad kterým si budete lámat hlavu, jsou křesadla a olej do lampy. V temném hradu, který bude po čas celé hry hostit vaši přítomnost, je mnoho loučí, svíček a petrolejových lamp, jenž můžete křesadlem přivést k životu a trochu projasnit zdejší temné kouty. To s sebou ovšem nese i nebezpečí, že v osvětlených místech budete zahlédnuti nepřítelem. Někdy je to ovšem nezbytnost, protože při delším pobytu v temných místech, nebo nedejbože při pohledu na samotného nepřítele, začne vaše postava silně vyšilovat (vy možná také), obraz se začně naklánět a deformovat, až se vaše postava ze kakofonických zvuků okolí doslova zhroutí na podlahu a nebude takřka schopna pohybu. To je jistě zajímavý prvek hry, ale pokud trpíte kinetózou, možná se zhroutí nejen vaše postava, ale i vy a nelze vyloučit, že si pozvracíte i klávesnici. Já sám hrál hru na průměrnou obtížnost, ale pokud si to pamatuji dobře, je zde i nějaká realistická, kdy vaše postava může ze strachu i umřít, ale otestováno to nemám. Možná jsem měl při hraní právě tuto obtížnost zvolit a nestalo by se mi, že bych měl v závěru takové obrovské množství křesadel a oleje, že bych to tu mohl celé vyhodit do povětří.

Jistý hold a obdiv musím složit vývojářům ze sekce designu lokací a map. Některá zákoutí hradu jsou vskutu mimořádně depresivní a například prolézání kobek s mučícími nástroji je vyloženě jen pro silné povahy. Je zde i pár pasáží, kdy budete muset jednat hodně rychle a s nepřítelem za zády se může stát, že snadno propadnete panice a odběhnete v úleku od počítače a poběžíte se schovat mamince či partnerce pod sukni. Nicméně většinou bohatě stačí, když se schováte do temného zákoutí (ve hře) a nepřítel se brzy odebere do nicoty. Nemohu vám přesně říci kam, protože jsa schován jsem se na něj až na výjimky nedíal, abych nebyl spatřen či má postava nezačala být labilní. Občas mne napadlo, čapnout do ruky některý z mnoha interaktivních předmětu a mrštit jím po protivníkovi a snad jsem to i jednou udělal, ale účinek se nedostavil.

K dobru hry lez přičíst i fakt, že má tři různé konce, byť se takto dělí až v úplném závěru. Otestoval jsem všechny a těžko říci, který z nich je ten nejsprávnějí a nejoptimističtější. Ostatně závěr samotný byl pro mne možná lehkým zklamáním. Co o této hře říci na závěr? Je dobrá, opravdu. Je děsivá a strach je možná i ten nejsilnější atribut hry, který přehluší vše ostatní. Někdo to může považovat za nedostatek, jiní mají takové hry rádi. Pokud víte, do které skupiny hráčů patříte, asi vám už dále nemusím nic doporučovat.