Pocit zmatení a tíže noční můry brzy vyšuměly do ztracena a já si uvědomil, že ten telefon zvoní už nějakou tu chvíli. Šero pokoje bylo proříznuto žiletkou denního světla, které se prodíralo mezerou mezi záclonami okna a vnukalo mi naději, že dnešní den může být příslibem lepších zítřků. Snad tím byl na vině můj úraz hlavy a možná jsem ještě zcela neprocitl, ale tu zatracenou lahvičku s roztokem jsem hledal jako někdo, kdo svůj pokoj vidí prvně v životě. Cesta metrem proběhla bez potíží a ozvláštnil ji pouze telefonát od kolegy v práci. To až v ordinaci jsem získal ten pocit, že věci se neodehrávají tak jak by měly. Ale možná je to naopak. Možná právě takhle se to stát mělo.

Pokud by do vašeho zorného pole pronikl nějaký screenshot ze hry SOMA, možná byste nabyli dojmu, že jde o strašidelnou střílečku, ale jakmile by vám docvaklo, že v rukách své postavy nevidíte nižádnou zbraň, asi byste se sami usvědčili v omylu. SOMA je ve své podstatě atmosférická adventura, kde své protivníky nenecháte ležet v kalužích krve za svými zády, ale naopak se budete snažit se jim vyhnout neviděni a neslyšeni. SOMA však není ani stealth akce, nebo-li hezky česky řečeno plížička. SOMA je adventura a spoléhá tedy hlavně na vaše mozkové buňky, než na reflexy vašich rukou a oka. Nebál bych se však tvrdit, že ani občasné puzzly a dumání nad tím, jak se dostat dál, vás příliš nezdrží. To co zde upoutá vaši pozornost bude hlavně příběh a nesmírně poutavá atmosféra.

Vaše první kroky hrou budou veskrze fádní a běžné, protože začnou zhruba tam, kde každé ráno začínáte i vy, pokud se tedy denně neprobouzíte s kocovinou na lavičkách v parku. Vstát z postele, vyřídit telefonní hovor a přečíst si e-mail, toť den hodný tuctového hrdiny. A přesně tahle fádnost bude tou oponou, která vám vyrazí dech, až bude roztažena a vy pohlédnete na prkna, kde se rozehrává představení o větší důležitosti, než je vaše pochroumané zdraví.

Otázky kde to sakra jste, co tu děláte a hlavně co se to tu doprdele děje, se vám budou míhat hlavou jako podzimní listí uchvácené náhlým poryvem větru a když už na některou ze svých otázek dostanete odpověď, možná si uvědomíte, že bylo lepší zůstat v blažené nevědomosti. Tíživé ticho zdevastované základny občas naruší vzdálené zavrzání, tupé cinknutí či další podezřelé zvuky, která vás donutí zatajit dech, zastavit se a naslouchat. Okamžitě vám totiž dojde, že tohle není místo, kde se vyplácí spěchat, dělat hluk, nebo být neobezřetný. Poblikávající zářivky zde nejsou s to pořádně osvětlit ani ty hromady harampádí, rzí pokryté zdi a zašlé nápisy, natož aby vám odhalily blížící se nebezpečí. Stíny se zde natahují do širého okolí jako pařáty nikdy nespatřených monster a každý váš krok a akce jako by křičely do svého okolí: "Tady jsem, přijďte mne zabít!".

Ovšem nebezpečí a pach smrti zde možná přehluší ještě něco silnějšího. Jak budete krok za krokem odhalovat strašlivou podstatu toho, o co zde jde, možná se vám hlavou začnou míhat i myšlenky, co to vlastně znamená být člověkem a jaký život má cenu vůbec žít. SOMA vás nenásilně představí před mnohé situace, kdy možná budete muset na chvíli odejít od počítače a vše si pořádně rozmyslet a trochu s utřídit myšlenky. Uvědomění vlastního já tato hra zpochybňuje nesmírně emocionální formou a donutí vás trochu popřemýšlet i ve filosofických rozměrech. Otázky kolem lidské identity a matoucí zákeřnosti mince štěstěny vám vnuknou pocit, že lidská duše je pouze úhel pohledu a postaví vás před pomyšlení, jakou cenu pro vás má empatie.

Příběh této hry vás provede nejen interiéry poničených základen. Vaše lehké kroky zamíří i do vlhčích míst, kde se budou sveřepé korály snoubit se rzí opuštěných míst a kde girlandy vodních rostlin budou zahalovat pach dávného lesku a lepších dní. A co víc, v určité chvíli se dostanete i do hlubin, kam nikdy nepronikl ani foton denního světla a kde fosforeskující živočichové vzdorují katalogizaci přírodopisců. Zde, v místech nezměrných hloubek, na své okolí doléhá tlak obrovské ruky, která jako by se rozhodla vymačkat ze svého okolí i poslední zbytky naděje a optimismu. SOMA je jako mrtvá pláž černého písku, ve kterém se blyští mihotavé plamínky lidství a vzpomínek na lepší časy. Jako pomník zoufalé lidské snahy o přežití, který si už nikdy nikdo neprohlédne.

Logické rébusy umně zasazené do prostředí vám asi velkou překážkou nebudou, pokud budete jen trochu pozorní. Je třeba nepřehlédnout důležité předměty, pozorně číst informace v počítačích a sem tam i trochu logicky uvažovat, až budete například na obrazovce spojovat čtverečky, spojovat zdroje s výstupy či synchronizovat dva signály. V tomto ohledu tvůrci své kroky vážili pečlivě, protože se vám nestane, abyste si ze zoufalství rvaly vlasy nad matoucí překážkou, ale současně žádný rébus nepůsobí trapně triviálně a křečovitě vsazený do hry.

O něco větším příkopem před vašima nohama vám pravděpodobně bude snaha se vyhýbat nepřátelům, ale tuto činnost zde budete provádět tak sporadicky, že ji snad i budete považovat za příjemné zpestření. Nepřátel je zde pomálu a počet rozdílných druhů byste zde skoro spočítali na prstech jedné ruky. Na druhou stranu budou tyto okamžiky asi těmi nejstrašidelnějšími ve hře. Snaha se vyhnout slepé zrůdě reagující na zvuk, vřískavé ženštině a několika dalším protivníkům vám jistě vženou do krve trochu adrenalinu. Ty vzdálené skřeky a pravidelné našlapování nepřítele se v mrtvolném tichu futuristických místností šíří s mrazivou intenzitou, která vás donutí se ještě více přimáčknout do tmavého koutu místnosti či za regál a v tichu se modlit, aby se ta obluda právě vniknuvší do místnosti zase otočila a hledat svou oběť někde jinde. Naneštěstí musím systém plížení označit za jeden z mála neduhů této hry. Přišlo mi, že mnozí nepřátelé se až moc ochomýtali kolem mne, aniž by k tomu měli důvod. Jako by jim nějaký skript radil, kde se nacházím, což by mělo vyústit ve větší ohrožení. Naneštěstí to spíše na hráče působí, že nemá moc cenu se pečlivě skrývat a vzdalovat se od nepřítele, když si pro vás beztak přijde i když jste o několik místností jinde. Nepřátelé jsou s to dokonce i otevírat dveře na tlačítka a to dokonce i ten z nich, který ani ruce nemá. Má snaha tak jednu potvoru nalákat a zavřít do místnosti se minula účinkem. Troufám si tvrdit, že o 15 let starší Thief měl systém plížení mnohem zábavnější a promyšlenější. Nicméně podobných střetnutí je zde tak málo a většinou se odehrávají na natolik malém prostoru, že vám to snad i bude připadat přirozené a věrohodné.

Grafice, hudbě, zvukům a dialogům nelze vůbec nic vyčíst, ačkoli u grafiky je to samozřejmě věc doby vzniku. Ve své době parádní, za deset let pro zmlsané hráče mizerná. Nicméně po estetické stránce si nelze na co stěžovat. Naopak po zvukové stránce tato hra asi nezestárne nikdy. Tichoučká ambientní a strašidelná zvuková kulisa, skřeky nepřítele i dabing postav jsou skvostné. A zvláště ten dabing si zde užijete v míře požehnané. Zvukové záznamy v počítačích a na černých skříňkách, stejně jako hlasy "přeživších", jsou bravurní a já před nimi smekám.

Jestli lze této hře vyjma systému plížení ještě něco vyčíst, tak snad jen fakt, že jde pouze o adventuru. Není zde tedy žádný vývoj postavy, pořádný inventář, ani možnost jak řešit překážky více způsoby. Dialogy se zde také odříkávají automaticky a vy nemáte žádnou šanci je jakkoli ovlivnit. V několika emocionálních situacích je zde jistá možnost volby, ale dle všeho to samotnou hru nijak neovlivní. Tahle hra je nesmírně silným zážitkem, ale tak jako většina podobných adventur je jen na jedno zahrání. Tedy dokud čas nesetře z vaší mysli pel vzpomínek, což klidně může trvat mnoho let. Ano, já vím, že tohle není žádná chyba. To je věc žánru a pokud by něco z toho, co ve hře chybí, ta hra měla, už by to nebyla SOMA.

SOMA je úžasná hra. Má nesmírně podmanivou a melancholickou atmosféru, která je tichá jako váš dech, když jste ho jako malé děcko tajily v domnění, že ve skříni je bubák. Tahle hra je i nesmírně emocionální a hluboká a já vám nebudu kecat, v jejím závěru jsem měl slzy v očích a to jsem skoro čtyřicetiletý chlápek. A po jejím dohrání jsem ještě dlouho seděl v křesle před monitorem a snažil se uchopit vše, co mi zde bylo předloženo. Tahle hra má mnoho velice silných okamžiků, které vámi snad i otřesou, nebo vás alespoň donutí se hluboce zamyslet. A ten závěr, to je prostě něco, co ve vás zůstane velice dlouho a dost dobře možná i nadosmrti. Pointa je melancholická jako proslzené vítězství, jako výhra za příliš vysokou cenu a jako poslední slovo vyřčené jinak, než jak by řečeno mělo být. Promiň Catherine. Nechť je vám tam daleko mezi hvězdami dobře.