Mám v sobě flašku vína a 4 hodiny v kuse ve společnosti RCT. Už zase!
Proč už zase? S touto hrou mám zvláštní vztah. Nikdy jsem ani jeden díl nedohrál do konce (a to vlastním všechny tři). Správně jste pochopili, následné sr... do této série nezařadím ani s pistolí u hlavy. Ale vždy to jednou za čas nainstaluju a zaseknu se u toho stejně, jako tenkrát poprvé. A přesně to se stalo i včera. Některé hry prostě nezestárnou a je úplně jedno, ve kterém roce spatřily světlo světa.
Hra vyšla v době, kdy každá ptákovina musela být ve 3D, protože tomu velela doba. Chris Sawyer na to srdečně kašlal a stvořil jednu z nejkrásnějších 2D strategií vůbec. Jen ne s vlaky, auty a letadly, ale horskými dráhami a kolotoči. Já mám rád obojí zhruba stejně, ale tady jsou mechaniky dovedené k dokonalosti. Pro hračičky je to splněný sen. Pojmenovat si každého človíčka? Jasně. Nastavit si veškeré parametry u každé atrakce? Samozřejmě. Práskat ulítnuté balonky? Yeah...
Protože věřím, že většina lidí na DH hru hrála, tak jen stručně moje subjektivní klady a zápory. Hra se sice tváří jako roztomilost sama, ale umí pěkně zatopit. Některé scénáře dokážou zabrat klidně 2 hodiny reálného času a jestli se nepovede splnit cíl (počet lidí v parku, jeho hodnocení, celková hodnota...), tak se může začít od začátku. Lidičky jsou totiž pěkně vybíravé mršky a rozhodně nevlezou na všechno, co jim naservírujete. Stačí postavit trochu šílenější horskou dráhu a budete na ní vozit maximálně vzduch, protože i virtuální žaludky mají své meze. Na druhou stranu, pokud se vlezete do normálních hodnot, človíčci na dolar nekoukají a utrácejí vesele. Tady se mi líbí ten detail, že pokud atrakce už nějakou dobu funguje a je pořád za stejné vlezné, tak na ní človíčci přestanou chodit a brblají, že je to drahé. Na druhou stranu jsou ale poctiví a pokud se jim vstupné do parku zdá vzhledem k obsahu nízké, tak dají najevo, že rádi zaplatí více. V parku je bordel? Nenechají si to pro sebe a díky tomu může přistát nelichotivé ocenění. Čekají moc dlouho ve frontě? Brblají zase. Tyto zdánlivé maličkosti mě na RCT strašně baví.
Mám jen dvě výtky. První je repetitivnost. Mapy jsou sice dostatečně odlišné, ale herní náplň je pořád stejná. Začne se s pár atrakcemi a postupem času (podle nastavení financí na výzkum) se odemykají nové - ale pořád ty stejné. To nadšení a zvědavost mi nikdy do dohrání všech scénářů nevydrželo. A ta druhá je skokové otačení mapy. Jasně, v izometrickém 2D nelze čekat plynulý pohyb, ale stačí omylem (nebo záměrně) klepnout do enteru a pak se musím nějakou chvíli rozkoukávat. Ale to může být jen můj problém. A to je tak všechno, protože vše ostatní je prostě esence hratelnosti.
No nic, teď jsou 2 ráno a já jdu spát. Je mi jasné, že RCT po probuzení zase zapnu a budu pokračovat. A nepochybuju o tom, že i když to třeba za měsíc odinstaluju, tak mi to za nějaký čas stejně nedá a zase se k RCT vrátím. Možná nikdy neodehraju všechny parky, ale to vem čert. Ten pocit radosti z hraní zůstane, i kdybych hrál do zblbnutí jen první 3 mapy.
Proč už zase? S touto hrou mám zvláštní vztah. Nikdy jsem ani jeden díl nedohrál do konce (a to vlastním všechny tři). Správně jste pochopili, následné sr... do této série nezařadím ani s pistolí u hlavy. Ale vždy to jednou za čas nainstaluju a zaseknu se u toho stejně, jako tenkrát poprvé. A přesně to se stalo i včera. Některé hry prostě nezestárnou a je úplně jedno, ve kterém roce spatřily světlo světa.
Hra vyšla v době, kdy každá ptákovina musela být ve 3D, protože tomu velela doba. Chris Sawyer na to srdečně kašlal a stvořil jednu z nejkrásnějších 2D strategií vůbec. Jen ne s vlaky, auty a letadly, ale horskými dráhami a kolotoči. Já mám rád obojí zhruba stejně, ale tady jsou mechaniky dovedené k dokonalosti. Pro hračičky je to splněný sen. Pojmenovat si každého človíčka? Jasně. Nastavit si veškeré parametry u každé atrakce? Samozřejmě. Práskat ulítnuté balonky? Yeah...
Protože věřím, že většina lidí na DH hru hrála, tak jen stručně moje subjektivní klady a zápory. Hra se sice tváří jako roztomilost sama, ale umí pěkně zatopit. Některé scénáře dokážou zabrat klidně 2 hodiny reálného času a jestli se nepovede splnit cíl (počet lidí v parku, jeho hodnocení, celková hodnota...), tak se může začít od začátku. Lidičky jsou totiž pěkně vybíravé mršky a rozhodně nevlezou na všechno, co jim naservírujete. Stačí postavit trochu šílenější horskou dráhu a budete na ní vozit maximálně vzduch, protože i virtuální žaludky mají své meze. Na druhou stranu, pokud se vlezete do normálních hodnot, človíčci na dolar nekoukají a utrácejí vesele. Tady se mi líbí ten detail, že pokud atrakce už nějakou dobu funguje a je pořád za stejné vlezné, tak na ní človíčci přestanou chodit a brblají, že je to drahé. Na druhou stranu jsou ale poctiví a pokud se jim vstupné do parku zdá vzhledem k obsahu nízké, tak dají najevo, že rádi zaplatí více. V parku je bordel? Nenechají si to pro sebe a díky tomu může přistát nelichotivé ocenění. Čekají moc dlouho ve frontě? Brblají zase. Tyto zdánlivé maličkosti mě na RCT strašně baví.
Mám jen dvě výtky. První je repetitivnost. Mapy jsou sice dostatečně odlišné, ale herní náplň je pořád stejná. Začne se s pár atrakcemi a postupem času (podle nastavení financí na výzkum) se odemykají nové - ale pořád ty stejné. To nadšení a zvědavost mi nikdy do dohrání všech scénářů nevydrželo. A ta druhá je skokové otačení mapy. Jasně, v izometrickém 2D nelze čekat plynulý pohyb, ale stačí omylem (nebo záměrně) klepnout do enteru a pak se musím nějakou chvíli rozkoukávat. Ale to může být jen můj problém. A to je tak všechno, protože vše ostatní je prostě esence hratelnosti.
No nic, teď jsou 2 ráno a já jdu spát. Je mi jasné, že RCT po probuzení zase zapnu a budu pokračovat. A nepochybuju o tom, že i když to třeba za měsíc odinstaluju, tak mi to za nějaký čas stejně nedá a zase se k RCT vrátím. Možná nikdy neodehraju všechny parky, ale to vem čert. Ten pocit radosti z hraní zůstane, i kdybych hrál do zblbnutí jen první 3 mapy.
Forza Motorsport
Pro: Roztomilost, grafika, ozvučení
Proti: Některé scénáře jsou příliš dlouhé, otáčení mapy