Tak jsem surfoval po databázi her, a najednou mi došlo, že komentuji každý walking simulátor, který jsem hrál, ale Dear Esther se toho nikdy nedočkal:) Asi jsem tehdy moc nevěděl co napsat. Ona to vlastně byla první hra toho žánrů, co jsem hrál. Je to ten nejelemtárnější walking simulátor, který můžeme nalézt.. Mnoho her, které se snaží o přesně stejný styl, pohoří a většina současných WS přidává něco navíc, jako adventurní prvky atd.

Co ale odlišuje Dear Esther? Co je její přidaná hodnota? Řekl bych, že je to způsob, jakým je napsaná. Ani bych totiž neřekl, že se jedná o interaktivní film. Spíše o interaktivní román, či spíše lyrickou báseň, v které máte číst mezi řádky. Je to jako jedna z těch knih, která nastavuje zrcadlo čtenáři, a konečné pochopení se bude lišit člověk od člověka. Podobně jako se vás snaží báseň vtáhnout do svých veršů, hra činí totéž – se zvuky, hudbou, podmanivým hlasem vypravěče a obyčejným Vrať se.

Čili, Dear Esther není hra pro každého. Stejně tak si lidé raději kupují většinou detektivky než básnické sbírky. Ale pro těch pár vyvolených tu bude skutečně hluboký zážitek. Dear Esther je dobrá hra v tom, čím se snaží být. Pokud by mělo něco navíc, i blbou hádanku, byla by to jako skladba, která má příliš mnoho not.