Chaire, maláka misthios.
Aneb když člověk složí ze všech slov, co se ze hry naučil, "smysluplnou" větu.

Během úmorného hraní AC: Unity jsem o celou sérii ztratil zájem a nad dalšími díly jsem už jen mával rukou. S Odyssejí mě ale ta série trefila do velice slabého místa. Starověké Řecko patří mezi moje nejoblíbenější období historie, nemluvě také o mytologii, kterou mám najetou fakt dobře. Právě zásah do tohoto slabého místa je také důvod, proč je finální hodnocení nakonec tak vysoké, protože ta hra má taktéž plno věcí, které mi taky lezly pěkně krkem.

V první řadě musím vyzdvihnout naprosto překrásnou grafiku, díky které byla o to větší radost celý řecký svět prozkoumávat. Ať už ve dne či v noci, na plnou hubu řeknu, že Odyssey je jedna z nejkrásněji vypadajících her, co jsem kdy hrál. Navíc jsem si se svým lehce infantilním entuziasmem při prozkoumávání připadal jak nějaký super votravný turista. "Ty vole, Ithaka! Budu moct prozkoumat Odysseův palác? Héj, v Athénách je Perikles? Pecka! No ty bláho, už pluji na Krétu!" Ta radost z prozkoumávání celého Řecka tak slušně překrývala fakt, že z gameplayového hlediska je ten svět vlastně docela tupý. Po nějaké době jsem začal ignorovat ty všemožné jeskyně, tábory, pevnosti, (nástěnku kontraktů jsem se naučil ignorovat hned po prvních pár hodinách) atd., na jejichž dokončení mě hra lákala příslibem zkušeností. Not me, game! Not me! Hrozně mě taky sral respawn nepřátel v lokalitě, kterou jsem doslova před pěti minutami komplet pročistil, protože mě do ní poslal nějaký přijatý side-quest. Když už je řeč o side questech, je to strašný hit or miss. Některé jsou překvapivě velmi povedené, jiné jsou naopak tak úmorné, že pokaždé, když jsem na mapě uviděl kosočtverec s vykřičníkem, modlil jsem se, aby to nebyla nějaký "feč kvest" hovadina.

Hlavní příběh je... vlastně nic moc. Začíná celkem slibně, ale po půlce z něho začne mít člověk pocit, že přestal bavit i samotné tvůrce, kteří se ho kvůli tomu rozhodli nějak naplácaně ukončit, aby ho už konečně měli z krku. Samotné zakončení je tak nesmírně suché. Kassandra byla ale moc fajn. Jako postava byla zajímavá, sympatická a občas i vtipná. Samozřejmě jsem z ní udělal strašnou nymfomanku, takže lezla do postele téměř každému, kdo o to "požádal". Až teda na Alkibiada, kterého jsem věčným odmítáním velice rád trolil. V rámci hlavního příběhu mě ale extrémně bavilo lovení kultistů. Postupné odkrývání vnitřního kruhu hlavních padouchů působilo nesmírně uspokojivě, plus jsem s oblibou i často polemizoval o identitě jednotlivých členů.

Soubojový systém jsem si vychutnával každým coulem. Bavil mě vlastně i víc než třeba ve všech Zaklínačích. Na Hard obtížnost se u něho člověk musel soustředit, dávat bacha, plus si mohl i vychutnávat onu slast pro oči, když se Kass povedlo nějaké to elegantní kombíčko. Občas došlo i na pár fakt napínavých a pamětihodných situací, kdy po mně šli 3 žoldáci najednou, každý s trochu jiným kalibrem. Pecka. Stejně tak musím pochválit parádní boss fighty s mytologickými bytostmi (obzvlášť ten s minotaurem), které dokážou v člověku rozpumpovat adrenalin. Nejsou super těžké, ale když hráč udělá nějakou výraznější chybu, krutě ho za to potrestají. Tak to přesně má být. Velká škoda, že hra hráče přespříliš odměňuje ve formě generického lootu, který se přizpůsobuje hráčově levelu. Díky tomu tak nebyl zisk nového vybavení nikdy příliš uspokojivý, maximálně tak pouze v tom, že v něm Kass vypadala dobře.

Hudba je celkově fajn. Už byly díly s lepšími soundtracky, ale i zde se dá najít pár fakt hodně pěkných kusů, které zůstanou v hlavě. Jmenovitě Odyssey (Greek version) a Legend of the Eagle Bearer.

Odyssey v mnoha ohledech zas až tak skvělá hra není, ale hrome, tím svým zasazením, slušnou atmosférou a překrásným vizuálem si to fakt hodně vynahrazuje, tudíž by mi bylo blbý to šoupnout do žlutého hodnocení. A já se každý den do toho krásného Řecka vždy rád vracel. Takže nakonec těch 80%. Ještě by na mě nějaký maláka vypsal odměnu. Znáte ty Řeky, stačí jen abyste omylem zabočili do oblasti, kde nemáte co dělat, což bohatě stačí k tomu, aby vás za to chtěli napíchnout na kopí.
Hysterky.