Někdy v polovině devadesátých let minulého století nastal skvělý den. Můj taťka donesl domů dvě velké šedé bedny a my jsme tak s bráchou přešli z hraní na Atari na naše první PC, konkrétně 286, 1MB paměti a ČB monitor. Dodnes si vzpomínám, jak taťka počítač poprvé spustil, vložil do mechaniky 5.25 palcovou červenou disketu s operačním systémem DR-DOS a z papírku opsal pár příkazů. Po následném vyměnění diskety, spuštění dalšího příkazu a chvíli načítaní naskočilo intro ze hry Prince of Persia, u kterého z bedny začal skřípavě pískat PC Speaker. No, my jsme z toho byli úplně vytržení ze řetězu (a to nejen ze zmíněného intra, ale i z toho, že nám odpadá nutnost přetáčet kazetu na přesnou pozici a čekat dlouhé minuty a doufat, že se hra z kazeťáku nahraje jako na Atari).
Z příběhu jsme toho sice moc nepobrali, protože nikdo v místnosti neuměl anglicky, ale cíl hry byl jasný: záchrana princezny během příštích 60 minut. Na začátku nám hra připomínala Karateku, kterou jsme hráli na Atari, aniž bychom věděli, že obě hry byly vytvořeny stejným člověkem. Po nějakém čase se dostáváme k meči, naučíme se bojovat a dokončujeme první úroveň. Horší je to už s tou další, protože se musíme naučit dělat větší skoky (AKA naučit se stisknout klávesu na skok jeden a půl dlaždice předem) a taky máme velký problém se skokem těsně před koncem úrovně, kde je potřeba se při doskoku chytit dlaždice. To, že Princ něco takového vůbec umí nemá nikdo z nás tušení, takže se o dalším postupu dozvídám až další den od spolužáka ve škole.
Je pravda, že tenkrát jsme hru bohužel nedohráli, ale o nějaký ten čas později se z časopisu dozvídáme o příkazu prince -megahit a už si můžeme hru užívat bez jakéhokoliv stresu z nedostatku času nebo ze smrti. I tak jsem nedokázal hodně úrovní dokončit, ale závěrečný souboj s vezírem jsem už dokázal i vyhrát. Uplynulo několik let, kdy jsem se občasným hraním dokázal zlepšovat s tím, že pro mě dlouhou dobu zůstávala jako nepřekonatelná překážka už jen první část posledního 12. levelu plného náročnějších skoků. A když jsem se nějakým omylem vyškrábal až nahoru, na způsob, jakým porazit stínového Prince jsem bohužel nepřišel. Byl to opět některý z mých spolužáků, od kterého jsem se dozvěděl, že jde ve hře schovat meč, což je jediný způsob jak stínového Prince porazit.
Byla to tenkrát fakt sranda a hádám, že naše zážitky budou z dnešního pohledu působit dost úsměvně, ale tehdy to prostě byla jiná doba a já na ni hodně rád vzpomínám. Ještě si pamatuju na legendární historky typu: "Pozor na balkony v 6. a v 13. úrovni. Když se z nich Princ podívá, spadne zase až dolů. Kámošovi se to prý stalo" nebo "Nějakou náhodou jsem se dostal do speciálního tajného levelu, kde byla spousta lektvarů s písmeny: no bomba!". V době bez internetu jsem tomu samozřejmě věřil a tak jsem ze zvědavosti nějaký čas zkoušel všechny možné klávesy u balkonu nebo jsem hrozně toužil se do té tajné úrovně taky dostat, aniž bych tušil, že to byla tehdejší protipirátská ochrana.
Čas od času si prvního prince rád zase zahraji (teď už samozřejmě bez cheatů) a naposledy jsem měl zase co dělat, abych to v těch 60 minutách stihl. Za nejvíc stěžejní považuji 8. úroveň, kde je na začátku trochu náročnější strážce, ale hlavně v druhé polovině úrovně je nutné provést několik velkých skoků, kde při chybě dojde k pádu dlaždice a nutnosti restartu levelu. Aby toho nebylo málo, tak se ještě musí stihnout klesající mříž (což se naštěstí dá ošéfovat tak, že jednoho strážce zabiju tak, aby spadl na spínač, co drží danou mříž nahoře).
První Princ má možná svoje nedostatky, ale je to i dnes zábavná hra a já jí mám spojenou se spoustou nostalgie včetně zmíněných historek, plus to byla moje úplně první hra na PC. Prostě nejde hodnotit jinak než krásnou stovečkou.
Z příběhu jsme toho sice moc nepobrali, protože nikdo v místnosti neuměl anglicky, ale cíl hry byl jasný: záchrana princezny během příštích 60 minut. Na začátku nám hra připomínala Karateku, kterou jsme hráli na Atari, aniž bychom věděli, že obě hry byly vytvořeny stejným člověkem. Po nějakém čase se dostáváme k meči, naučíme se bojovat a dokončujeme první úroveň. Horší je to už s tou další, protože se musíme naučit dělat větší skoky (AKA naučit se stisknout klávesu na skok jeden a půl dlaždice předem) a taky máme velký problém se skokem těsně před koncem úrovně, kde je potřeba se při doskoku chytit dlaždice. To, že Princ něco takového vůbec umí nemá nikdo z nás tušení, takže se o dalším postupu dozvídám až další den od spolužáka ve škole.
Je pravda, že tenkrát jsme hru bohužel nedohráli, ale o nějaký ten čas později se z časopisu dozvídáme o příkazu prince -megahit a už si můžeme hru užívat bez jakéhokoliv stresu z nedostatku času nebo ze smrti. I tak jsem nedokázal hodně úrovní dokončit, ale závěrečný souboj s vezírem jsem už dokázal i vyhrát. Uplynulo několik let, kdy jsem se občasným hraním dokázal zlepšovat s tím, že pro mě dlouhou dobu zůstávala jako nepřekonatelná překážka už jen první část posledního 12. levelu plného náročnějších skoků. A když jsem se nějakým omylem vyškrábal až nahoru, na způsob, jakým porazit stínového Prince jsem bohužel nepřišel. Byl to opět některý z mých spolužáků, od kterého jsem se dozvěděl, že jde ve hře schovat meč, což je jediný způsob jak stínového Prince porazit.
Byla to tenkrát fakt sranda a hádám, že naše zážitky budou z dnešního pohledu působit dost úsměvně, ale tehdy to prostě byla jiná doba a já na ni hodně rád vzpomínám. Ještě si pamatuju na legendární historky typu: "Pozor na balkony v 6. a v 13. úrovni. Když se z nich Princ podívá, spadne zase až dolů. Kámošovi se to prý stalo" nebo "Nějakou náhodou jsem se dostal do speciálního tajného levelu, kde byla spousta lektvarů s písmeny: no bomba!". V době bez internetu jsem tomu samozřejmě věřil a tak jsem ze zvědavosti nějaký čas zkoušel všechny možné klávesy u balkonu nebo jsem hrozně toužil se do té tajné úrovně taky dostat, aniž bych tušil, že to byla tehdejší protipirátská ochrana.
Čas od času si prvního prince rád zase zahraji (teď už samozřejmě bez cheatů) a naposledy jsem měl zase co dělat, abych to v těch 60 minutách stihl. Za nejvíc stěžejní považuji 8. úroveň, kde je na začátku trochu náročnější strážce, ale hlavně v druhé polovině úrovně je nutné provést několik velkých skoků, kde při chybě dojde k pádu dlaždice a nutnosti restartu levelu. Aby toho nebylo málo, tak se ještě musí stihnout klesající mříž (což se naštěstí dá ošéfovat tak, že jednoho strážce zabiju tak, aby spadl na spínač, co drží danou mříž nahoře).
První Princ má možná svoje nedostatky, ale je to i dnes zábavná hra a já jí mám spojenou se spoustou nostalgie včetně zmíněných historek, plus to byla moje úplně první hra na PC. Prostě nejde hodnotit jinak než krásnou stovečkou.
