WoW je hra, která mi nejvíc ovlivnila život. Dřív jsem byl zastáncem názoru, že to není jen hra, že je to něco víc, nedílná součást životního stylu a životní filozofie, čemuž se můžu teď akorát zasmát. Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že mě WoW úplně nepohltilo a k závislosti jsem skutečně neměl daleko(během dvou let asi 100 dní čistého času hry, z toho první rok asi 65 dní)a kdybych tento komentář psal před rokem nejspíš by byl plný superlativů. Jenže ho píšu teď, kdy je můj názor na hru už mnohem střízlivější. Nemůžu WoWku upřít, že mi spoustu věcí dalo. Našel jsem si spoustu nových kamarádů, na spoustu událostí mám krásné vzpomínky, ať už na raidy, na BG, na guildu nebo na organizaci a hlášky na TSku. Dřív jsem si ale neuvědomoval, že spoustu věcí i ztrácím, a tou největší ztrátou bohužel nebylo množství času, promrhaného dychtivou honbou za každým, třeba i sebemenším vylepšením equipu, statistik nebo reputace, který šel strávit v reálném světě, a ne v tom virtuálním. Nejhorší bylo, že čím víc jsem postupoval ve hře, tím víc jsem klesal ve svém životě. Začal jsem mít problémy ve škole, oddaloval jsem se ode všech kamarádů a i od rodiny, ale včas jsem si uvědomil co se děje a výrazně jsem hraní WoW omezil. Po této zkušenosti jsem si mnohem víc svých blízkých začal vážit a líp se k nim i chovat, protože díky WoW jsem si uvědomil co v nich mám, a už i proto mu musím dát nejvyšší hodnocení. Jeden z herních tipů od Blizzardu, zobrazovaných během loadingu, který paradoxně s hrou samotnou nemá nic společného, říká: "Buďte se svými kamárady v Azerothu, ale nezapomínejte na kamarády mimo Azeroth"... neřídil jsem se tím, ale teď vím, že to je ta nejlepší rada pro hráče WoW. Pořád WoW hraju, ne kvůli hře samotné, ale právě kvůli kamarádům co v ní mám. Dnes už mám jasno...skutečně to je jen hra.