Herní výzva 2020 - 3. "♫♫♫" (Dohraj hru, ke které byl oficiálně vydán samostatný soundtrack.)
V daleké budoucnosti na Zemi zuří válka mezi hypersexualizovanými androidy s dokonale lidskými těly a umělou inteligencí s nepříliš humanoidními roboty složenými z narezlých plechů ohnutých do jednoduchých tvarů, kteří vlastního uvažování schopni nejsou. Androidi bojují za lidstvo, jehož zbytky přežívají na Měsíci a roboti za mimozemšťany, kteří na Zemi provedli invazi. Lidi ani mimozemšťany však už dlouho nikdo neviděl, takže pro robotické obyvatele Země jsou to spíše mýtičtí bohové...
Nějak takhle uvádí do děje Nier: Automata, za níž stojí známí japonští mistři na bojovky Platinum Games (Bayonetta, Vanquish, Astral Chain...), tentokrát vedení poněkud výstředním umělcem Yoko Taroem...A výsledkem je hra, která určitě není dokonalá, ale je v mnoha ohledech neobyčejná až unikátní. Například:
- Nier: Automata využívá specifických vlastností videoher a některé prvky a motivy vyprávění jsou pevně provázané s herními mechanikami
- výše řečené se projevuje mimo jiné tak, že když poprvé hru zdánlivě dohrajete a normálně proběhnou závěrečné titulky, vyprávění (ani zdaleka) nekončí a musíte začít hrát znovu (což nejprve vypadá jako klasické New Game+, ale není tomu tak - hru je nutné začít minimálně třikrát, jinak přijdete o většinu obsahu)
- hratelnost se pohybuje mezi akční adventurou, RPG, hack'n'slah, vertical / horizontal shooterem, 2,5D skákačkou, twin stick shooterem a textovkou
- většina postav je pojmenovaná po všemožných západních myslitelích od Blaise Pascala po Simone de Beauvoir, přičemž toto nemá jen ornamentální funkci, ale myšlenky těchto osobností mají svou roli v příběhu a jsou různě komentovány
- hra je střídavě dramatická, dojemná, naivně roztomilá i sexy (zvlášť pro osoby s pantsu fetišem)
- celý tento postmoderní guláš je přitom emocionálně i intelektuální stimulující a obsahuje řadu nezapomenutelných prvků a momentů; zároveň je bohatou studnicí pro fanouškovskou tvorbu (často NSFW)
- výtvarné zpracování a hudba jsou geniální
Co zamrzí: Sidequesty jsou založeny na "přines" (sedni, lehni...) základě, v soubojích člověk občas nevidí, kde je jeho postava / co se to sakra děje a technické zpracování PC verze dosahuje velmi pochybných kvalit, což je v zásadě nutné částečně kompenzovat fanouškovskými patchi (původní hra třeba nedokáže běžet v nativním rozlišení monitoru a obsahuje textury v tak nízkém rozlišení, že to vypadá jako bug).
Každopádně už jsem dlouho neviděl hru, která by mě tolika způsoby překvapovala a v níž bych spatřoval tolik námětů na zajímavé diplomky v oboru kulturálních studií :)
V daleké budoucnosti na Zemi zuří válka mezi hypersexualizovanými androidy s dokonale lidskými těly a umělou inteligencí s nepříliš humanoidními roboty složenými z narezlých plechů ohnutých do jednoduchých tvarů, kteří vlastního uvažování schopni nejsou. Androidi bojují za lidstvo, jehož zbytky přežívají na Měsíci a roboti za mimozemšťany, kteří na Zemi provedli invazi. Lidi ani mimozemšťany však už dlouho nikdo neviděl, takže pro robotické obyvatele Země jsou to spíše mýtičtí bohové...
Nějak takhle uvádí do děje Nier: Automata, za níž stojí známí japonští mistři na bojovky Platinum Games (Bayonetta, Vanquish, Astral Chain...), tentokrát vedení poněkud výstředním umělcem Yoko Taroem...A výsledkem je hra, která určitě není dokonalá, ale je v mnoha ohledech neobyčejná až unikátní. Například:
- Nier: Automata využívá specifických vlastností videoher a některé prvky a motivy vyprávění jsou pevně provázané s herními mechanikami
- výše řečené se projevuje mimo jiné tak, že když poprvé hru zdánlivě dohrajete a normálně proběhnou závěrečné titulky, vyprávění (ani zdaleka) nekončí a musíte začít hrát znovu (což nejprve vypadá jako klasické New Game+, ale není tomu tak - hru je nutné začít minimálně třikrát, jinak přijdete o většinu obsahu)
- hratelnost se pohybuje mezi akční adventurou, RPG, hack'n'slah, vertical / horizontal shooterem, 2,5D skákačkou, twin stick shooterem a textovkou
- většina postav je pojmenovaná po všemožných západních myslitelích od Blaise Pascala po Simone de Beauvoir, přičemž toto nemá jen ornamentální funkci, ale myšlenky těchto osobností mají svou roli v příběhu a jsou různě komentovány
- hra je střídavě dramatická, dojemná, naivně roztomilá i sexy (zvlášť pro osoby s pantsu fetišem)
- celý tento postmoderní guláš je přitom emocionálně i intelektuální stimulující a obsahuje řadu nezapomenutelných prvků a momentů; zároveň je bohatou studnicí pro fanouškovskou tvorbu (často NSFW)
- výtvarné zpracování a hudba jsou geniální
Co zamrzí: Sidequesty jsou založeny na "přines" (sedni, lehni...) základě, v soubojích člověk občas nevidí, kde je jeho postava / co se to sakra děje a technické zpracování PC verze dosahuje velmi pochybných kvalit, což je v zásadě nutné částečně kompenzovat fanouškovskými patchi (původní hra třeba nedokáže běžet v nativním rozlišení monitoru a obsahuje textury v tak nízkém rozlišení, že to vypadá jako bug).
Každopádně už jsem dlouho neviděl hru, která by mě tolika způsoby překvapovala a v níž bych spatřoval tolik námětů na zajímavé diplomky v oboru kulturálních studií :)
Killing Time
Pro: výtvarné zpracování, hudba, specificky herní vyprávění příběhu, 'Become as gods!'
Proti: technické nedostatky PC verze, občasný chaos v soubojích, nezáživné sidequesty