Kolik bahna je člověk ochoten odhrnout, aby se mohl napít z poctivého radioaktivního pramene Colorado River? To je v případě Fallout: New Vegas zcela legitimní a zřejmě zásadní otázka.
Nejdříve si tedy trochu ušpiním ruce a prohrabu se tím nánosem. Abych to neměl tak složité, pořídil jsem si pořádný bagr v podobě několika desítek modů, které herní pohodlí alespoň částečně vylepšují. I přes četná grafická, UI, quality of life a jiná vylepšení je však F:NV stále pořádný tankodrom a i můj bagr občas narazil na balvan, který nebyl s to odstranit.
Největším takovým balvanem jsou pro mě interiéry. V těch komplikovanějších a především multipodlažních je obtížné se vyznat a lokální mapa je tu tak mizerně zpracovaná, že spíš ještě více mate. Opravdová legrace ale nastává, když v nějaké skromnější místnosti dojde na akci (vybavuji si třeba Van Graffy). Postavy se začnou freneticky pohybovat a střílet všemi směry, jako kdyby jim doprostřed místonsti skočil zamaskovaný predátor. V tu chvíli je nejlepší někam zalézt, nechat všechno na NPC a případně dorazit přeživší. Trochu pomůže bullet time z Projectu Nevada (Cože? VATS? Neznám.), ale díky těžkopádnému ovládání to má k ideálu pořád daleko.
Dalším balvanem, který jsem alespoň na povrchu obrousil instalací verze 2500 a přívětivějšího UI, je pip-boy. Líbí se mi ten nápad, opravdu ano. A věřím, že kdokoliv přišel s tím, že vše od inventáře, přes schopnosti a perky až po deník bude koncentrováno do tohoto malého zařízení, musel sklidit pochvalu. Na papíře to totiž zní velice cool a elegantně. Jestli ovšem něco není cool a elegantní, je samotné provedení. I přes různá vylepšení jsem s pip-boyem bojoval až do konce hry a to hlavně proto, že se na jeho obrazovku vejde strašně málo informací. Hledat něco v záložkách "Aid", nebo "Misc" v inventáři je absolutní masakr. O mapách různých jeskyní, komplexů a vaultů jsem se zmiňoval už v předchozím odstavci. Jsou v podstatě nepoužitelné.
Pak už to jsou spíš jen kamínky, které se mi občas připletly do cesty a iritují jen lehce. Loadingy během přechodů mezi exteriérem a interiérem (jakýmkoliv), loadingy během přechodu mezi exteriérem a exteriérem (zejména na 3 části rozdělený Strip bije do očí a zdržuje), neviditelné stěny, možná trochu vysoká životnost nepřátel a nízká životnost zbraní. Mojavská poušť je doslova zasypána předměty všeho druhu, což je asi daň za crafting, který jsem vůbec nevyužil. Systém SPECIAL a perky tu nejspíš nemají takovou váhu jako ve starých Falloutech a karma vlastně doteď nevím jak zde funguje.
I když se tedy Bethesda snažila jak mohla, aby mi zážitek ze hry pokazila, nepodařilo se jí to. Nevěřím tomu, že v Obsidianu při tvorbě hry v Gamebryu alespoň jednou nezazněla typická věta českého řemeslníka "Který ***** to tu dělal přede mnou". Pod všemi technickými nedokonalostmi vidím obrovskou touhu Obsidianu udělat za každou cenu svůj Fallout a realizovat nápady, které bohužel zůstaly pohřbené v nedokončeném Van Burenu. Byli ochotni jít opravdu per aspera ad astra a musím říct, že z toho vymáčkli víc, než tam bylo. I proto nemám srdce jít s hodnocením níže.
Možná by šlo namítnout, že těch nápadů na poměrně malém prostoru realizovali až příliš mnoho. Legie měla raději zůstat v šuplíku. Jako v mnoha knihách a filmech i zde jde o typický příklad naprosto zcestné a naivní implementace tématiky z evropských dějin zámořskými tvůrci. Celá frakce působí směšně a neumím si představit, že by kdokoliv měl chuť s nimi stranit. Některé sny by si prostě tvůrci plnit neměli. Jde však o výjimku. Celkově se sice o své místo v Mojave uchází velké množství zájmových skupin, ale zaprvé je to vzhledem k prominentnosti území pochopitelné a zadruhé má každá z nich ve hře tak dobře načrtnutou motivaci, že to vlastně vůbec nepůsobí blbě. Mám rád u hraní her pocit, že ten svět fungoval už před mým příchodem, a že rozestavění šachových figurek má nějakou historii a logiku. Některá místa jsou pak vyloženým dárkem pro fanoušky série (Jacobstown, Remnants bunker).
Příběh se mi líbil moc a skvěle graduje. Ze začátku spíš jen působí jako průvodce. Stará se o to, aby hráč procházel pouští tím správným směrem, a aby narazil na ty nejdůležitejší lokace. Tím je zajištěna spousta dobrodružství a kvalitních questů mimo hlavní dějovou linku. Průzkum opuštěných (?) vaultů, starých komplexů a jeskyní je fajn. Až na výjimky naštěstí nejde o nějaká bludiště a většina z nich je součástí questu, nebo alespoň ukrývají unikátní předmět. S každým dalším krokem směrem k New Vegas začíná být jasné (jako by nám to nebylo jasné už od začátku), že kurýr bude mít při řešení Mojavské krize klíčovou roli. F:NV nabízí zhruba 4 různá zakončení, z nichž celá linka vedoucí k nezávislému Vegas mě svou originalitou překvapila a asi v málokteré hře jsem si na konci připadal jako větší badass.
U starých Falloutů jsem si vždycky říkal, že by bylo strašně super zahrát si je z pohledu vlastních očí. Byl jsem zvědavý, jak vypadá pustina, chtěl jsem vidět na vlastní oči, jak se otevírají dveře Vaultu, nebo si zblízka prohlédnout energozbroj. Vše jsem si musel jen představovat. F:NV mi to všechno umožnil a já si u něj přesto nevděčně říkal, jak by bylo super si ten příběh zahrát v enginu původních Falloutů. Mít ten stylový inventář, kde každý předmět má svůj obrázek, domýšlet si ty domy a postavy načrtnuté jen v hrubých obrysech, mít jednotlivé lokace trochu dál od sebe, aby svět působil uvěřitelněji. Ty fantazie definující podstatnou část mého dětství a dospívání totiž nikdy nemohly a nemohou být stoprocentně naplněny. F:NV se to však povedlo na 90%.
Nejdříve si tedy trochu ušpiním ruce a prohrabu se tím nánosem. Abych to neměl tak složité, pořídil jsem si pořádný bagr v podobě několika desítek modů, které herní pohodlí alespoň částečně vylepšují. I přes četná grafická, UI, quality of life a jiná vylepšení je však F:NV stále pořádný tankodrom a i můj bagr občas narazil na balvan, který nebyl s to odstranit.
Největším takovým balvanem jsou pro mě interiéry. V těch komplikovanějších a především multipodlažních je obtížné se vyznat a lokální mapa je tu tak mizerně zpracovaná, že spíš ještě více mate. Opravdová legrace ale nastává, když v nějaké skromnější místnosti dojde na akci (vybavuji si třeba Van Graffy). Postavy se začnou freneticky pohybovat a střílet všemi směry, jako kdyby jim doprostřed místonsti skočil zamaskovaný predátor. V tu chvíli je nejlepší někam zalézt, nechat všechno na NPC a případně dorazit přeživší. Trochu pomůže bullet time z Projectu Nevada (Cože? VATS? Neznám.), ale díky těžkopádnému ovládání to má k ideálu pořád daleko.
Dalším balvanem, který jsem alespoň na povrchu obrousil instalací verze 2500 a přívětivějšího UI, je pip-boy. Líbí se mi ten nápad, opravdu ano. A věřím, že kdokoliv přišel s tím, že vše od inventáře, přes schopnosti a perky až po deník bude koncentrováno do tohoto malého zařízení, musel sklidit pochvalu. Na papíře to totiž zní velice cool a elegantně. Jestli ovšem něco není cool a elegantní, je samotné provedení. I přes různá vylepšení jsem s pip-boyem bojoval až do konce hry a to hlavně proto, že se na jeho obrazovku vejde strašně málo informací. Hledat něco v záložkách "Aid", nebo "Misc" v inventáři je absolutní masakr. O mapách různých jeskyní, komplexů a vaultů jsem se zmiňoval už v předchozím odstavci. Jsou v podstatě nepoužitelné.
Pak už to jsou spíš jen kamínky, které se mi občas připletly do cesty a iritují jen lehce. Loadingy během přechodů mezi exteriérem a interiérem (jakýmkoliv), loadingy během přechodu mezi exteriérem a exteriérem (zejména na 3 části rozdělený Strip bije do očí a zdržuje), neviditelné stěny, možná trochu vysoká životnost nepřátel a nízká životnost zbraní. Mojavská poušť je doslova zasypána předměty všeho druhu, což je asi daň za crafting, který jsem vůbec nevyužil. Systém SPECIAL a perky tu nejspíš nemají takovou váhu jako ve starých Falloutech a karma vlastně doteď nevím jak zde funguje.
I když se tedy Bethesda snažila jak mohla, aby mi zážitek ze hry pokazila, nepodařilo se jí to. Nevěřím tomu, že v Obsidianu při tvorbě hry v Gamebryu alespoň jednou nezazněla typická věta českého řemeslníka "Který ***** to tu dělal přede mnou". Pod všemi technickými nedokonalostmi vidím obrovskou touhu Obsidianu udělat za každou cenu svůj Fallout a realizovat nápady, které bohužel zůstaly pohřbené v nedokončeném Van Burenu. Byli ochotni jít opravdu per aspera ad astra a musím říct, že z toho vymáčkli víc, než tam bylo. I proto nemám srdce jít s hodnocením níže.
Možná by šlo namítnout, že těch nápadů na poměrně malém prostoru realizovali až příliš mnoho. Legie měla raději zůstat v šuplíku. Jako v mnoha knihách a filmech i zde jde o typický příklad naprosto zcestné a naivní implementace tématiky z evropských dějin zámořskými tvůrci. Celá frakce působí směšně a neumím si představit, že by kdokoliv měl chuť s nimi stranit. Některé sny by si prostě tvůrci plnit neměli. Jde však o výjimku. Celkově se sice o své místo v Mojave uchází velké množství zájmových skupin, ale zaprvé je to vzhledem k prominentnosti území pochopitelné a zadruhé má každá z nich ve hře tak dobře načrtnutou motivaci, že to vlastně vůbec nepůsobí blbě. Mám rád u hraní her pocit, že ten svět fungoval už před mým příchodem, a že rozestavění šachových figurek má nějakou historii a logiku. Některá místa jsou pak vyloženým dárkem pro fanoušky série (Jacobstown, Remnants bunker).
Příběh se mi líbil moc a skvěle graduje. Ze začátku spíš jen působí jako průvodce. Stará se o to, aby hráč procházel pouští tím správným směrem, a aby narazil na ty nejdůležitejší lokace. Tím je zajištěna spousta dobrodružství a kvalitních questů mimo hlavní dějovou linku. Průzkum opuštěných (?) vaultů, starých komplexů a jeskyní je fajn. Až na výjimky naštěstí nejde o nějaká bludiště a většina z nich je součástí questu, nebo alespoň ukrývají unikátní předmět. S každým dalším krokem směrem k New Vegas začíná být jasné (jako by nám to nebylo jasné už od začátku), že kurýr bude mít při řešení Mojavské krize klíčovou roli. F:NV nabízí zhruba 4 různá zakončení, z nichž celá linka vedoucí k nezávislému Vegas mě svou originalitou překvapila a asi v málokteré hře jsem si na konci připadal jako větší badass.
U starých Falloutů jsem si vždycky říkal, že by bylo strašně super zahrát si je z pohledu vlastních očí. Byl jsem zvědavý, jak vypadá pustina, chtěl jsem vidět na vlastní oči, jak se otevírají dveře Vaultu, nebo si zblízka prohlédnout energozbroj. Vše jsem si musel jen představovat. F:NV mi to všechno umožnil a já si u něj přesto nevděčně říkal, jak by bylo super si ten příběh zahrát v enginu původních Falloutů. Mít ten stylový inventář, kde každý předmět má svůj obrázek, domýšlet si ty domy a postavy načrtnuté jen v hrubých obrysech, mít jednotlivé lokace trochu dál od sebe, aby svět působil uvěřitelněji. Ty fantazie definující podstatnou část mého dětství a dospívání totiž nikdy nemohly a nemohou být stoprocentně naplněny. F:NV se to však povedlo na 90%.
