Kdyby se mě někdo ještě jako náctiletého zeptal, jak si představuji dokonalou hru, nejspíš bych mu popsal něco, co by se velmi podobalo GTA 5. Hloubka, do jaké je dějiště hry, Los Santos a jeho okolí, propracované, je opravdu ohromující ještě mnoho let po vydání. Když jsem příběh hlavních hrdinů po více než sto hodinách hry končil, měl jsem pocit, že opouštím opravdu zabydlený svět, se kterým jsem se poměrně blízce seznámil, byť mi nepochybně mnoho z jeho zákoutí a postav zůstalo nevyjeveno. Dokonce by se dalo říct, že tento díl GTA je jakýmsi symbolem příchodu éry, kdy herní světy začaly být natolik obrovské, že je, stejně jako náš svět, už nemá smysl detailně prozkoumávat, ale naopak je potřeba je prostě brát jako kulisu, ve které se děj odehrává, a co se vám přihodí, to se vám prostě přihodí. Nechci se zde rozepisovat o tom, jak na každé křižovatce můžete najít originální reklamu na fiktivní produkt, jak si na Bleeteru můžete pročítat vtipné a trefné výkřiky nejrůznějších postav, které dodávají hloubku a kontext dění kolem vaší postavy, nebo jak zprávy v rádiu reagují na vaše činy. O tom už se, myslím, dostatečně rozepsali jiní.

Co mi osobně přišlo na zatím stále posledním dílu GTA přišlo nejzajímavější, byly dvě věci. Jednak to bylo uvědomění, že se mi tenhle svět vlastně už ani nechce obracet naruby. Nevím, jestli je to tím, že už jsem starší, tím, že jsem se postupem času příklonil k většímu důrazu na roleplaying, nebo tím, jak realisticky je okolní svět ve hře vykreslen, ale už nemám chuť na dálnici vytvořit co největší bouračku, zbít náhodného chodce (i když musím uznat, že když jsem poprvé z pohledu první osoby kolemjdoucímu hipsterovi vrazil pěstí a jemu při tom odlétly brýle a kafe, tak jsem vybuchnul smíchy) nebo přejet co nejvíc lidí traktorem. Snad k tomu vedlo i to, že při jakémkoliv větším divočení se iluze realisticky a samovolně fungujícího světa začala rozpadat a na povrch vyplouvat nedostatky umělé inteligence. Daleko víc mě lákalo jako Franklin jezdit po nocích s taxíkem a nabírat občas bizarní individua, jako Trevor pašovat zbraně letadlem, cestovat vlakem jako train hopper a odchytávat unikající zločince a "chytře", co možná nejméně násilně, provádět loupeže jako Michael. To ale vedlo k poměrně častým instancím oné nechvalně proslulé ludonarativní disonance, kdy na jednu stranu Franklin v každé druhé cutscéně tvrdí, že už má dost lidí kolem sebe, kvůli kterým se všechno sere, na druhou stranu bezprostředně po té povraždí padesát lidí (a to i při nejlepší vůli zabíjet jak nejméně to jde). Michealovi celá jeho rodina vyčítá, že je opilec, co trpí výbuchy vzteku a příšerně řídí, ale ve hře ho vidíme dát si asi dvě skleničky whiskey a v podstatě ničeho tak příšerného (v rámci herního světa) se nedopustí. Pro ty nejhorší zvěrstva měli autoři naštěstí vždycky po ruce Trevora, asi nejnáhodněji napsanou postavu v historii her, kterému bylo těžké něco nevěřit. Jaká škoda, že závěrečné rozhodnutí měl udělat Franklin, který neměl motivaci Trevora zabít, protože tahle postava by si to určitě zasloužila.

Druhá pozoruhodná věc byl důraz na onu všetečnou satiru. Té nezůstal ušetřený de facto žádný aspekt americké společnosti a při zpětném pohledu na ni je až s podivem, že někoho překvapilo, že volby jen pár let po vydání hry vyhrál Donald Trump. Když se nad tím vlastně tak zamýšlím, mám skoro pocit, jako by satira v cutscénách, fiktivním herním internetu nebo telefonních rozhovorech chodců často přebírala hlavní roli a byla důležitější než hra samotná. Je totiž často velmi vtipně a chytře napsaná, nicméně se evidentně snaží zaujmout celé spektrum hráčů, a tak trochu působí jako člověk, který v jednu chvíli filosofuje o morálním kapitalismu a příčinách společenské rozdělenosti, jen aby si hned vzápětí hlasitě krknul, chrstnul vám svoje pivo do obličeje a nejbližšímu kolemjdoucímu nasral na hlavu.

Samotná hratelnost je sice vynikající a nemám k ní mnoho výhrad, ovšem po dohrání ve mě zůstal pocit, že to jaksi celém předčasně vyšumělo. Na začátku mě hřál pocit, jak se věci pěkně pomalu a postupně rozjíždějí do větších a větších proporcí, ale zatímco San Andreas mělo opravdu monumentální a katarktický závěr, kdy se stupňovala obtížnost i to, o co v jednotlivých misích šlo, a na konci jste konečně dostali možnost porazit nenáviděného zkorumpovaného policistu Tenpennyho, zde všechno dosáhlo jakési konstatní úrovně akce a závěrečná mise tak působila přinejlepším obyčejně. Žádnou ze "záporných" postav (v uvozovkách to píšu proto, že záporné jsou ve skutečnosti de facto všechny postavy ve hře) na konci jsem nijak zvlášť nenáviděl, ba mě dokonce zarazilo, že bylo potřeba se vypořádat s některými postavami, které se ve hře mihly všehovšudy dvakrát a o kterých jsem v podstatě nic nevěděl. Je to drama, které na ničem nestojí. Zkrátka jsem doufal, že se v oněch monumentálních kulisách tak propracovaného světa odehraje "něco většího".

Na každý pád je ale poslední GTA opravdu úchvatná hra, která má sice, stejně jako všechny hry, spoustu nedostatků, ale ať už ji hrajete z jakéhokoliv důvodu, tak si vás téměř určitě udrží. Rozhodně je to hra, která ještě dlouho zůstane gigantem na mainstreamové herní scéně a už teď cítím nutkání se do jejího světa někdy vrátit.