Přestože jsem hru dohrál, tak budu rebel a odmítnu hodnotit. Ihned vám napíšu, proč to tak je...

Upozornění: abych mohl obhájit mé pohnutky, tak se samozřejmě nevyhneme spoilerům.

Tak fajn. Jak to jen uchopit? V prvé řadě se nejedná tak úplně přímo o hru jako takovou. Ona je vlastně filozofický soubor zajímavých otázek okolo bytí, které může běžný hráč (včetně mě) snadno přehlédnout. Naštěstí se od vás očekává, že budete hru hrát několikrát.
Jak už bylo uvedeno. K vytvoření celistvýho příběhovýho obrazu potřebujete hru dohrát víckrát. Přesněji řečeno minimálně třikrát a i tak stále nebudete chápat určitý věci.
Po druhém průchodu mi došla velmi podstatná věc. Autor hry s vámi nekomunikuje v klasickým stylu přímo ze hry. Nevypráví ani tak vlastní příběh jako spíš globální filozofii, která se dá použít na většinu situací z našeho světa. Máte v tom bordel? To se nedivím. Já totiž popravdě taky. Stále si utřiďuji myšlenky a horko těžko dokážu myslet mimo zaběhnutý koleje. Hry totiž hraji už nějakej ten pátek, ale tenhle styl vyprávění je pro mne naprostá novinka.

První průchod je takovým nastíněním dějový linky. Brzy vytušíte, čím se hra bude zabývat, ale pořád vám něco nebude dávat smysl. Převážně tím, že s vámi nekomunikuje standardně. Nastane zlom. Buď tento fakt přijmete a po dohrání si hru dáte znovu nebo ji hodíte po 8 hodinách do vámi libovolný kategorie na Steamu se zklamaným výrazem kvůli nedostatku obsahu. On totiž konec prvního průchodu je nic moc. Spousta věcí vám nebude jasný. Proč 2B říká, že to vždy skončí takhle? A co je vlastně přímo Yorha? A proč se vůbec bojuje? A s kým to bojujeme? Čím víc otázek, tím ve vás bude víc hlodat červík zvědavosti (trademark). No nic, skočíme na druhý průchod.

Druhý průchod se zdá býti totožný. On vlastně i totožný je a to může poněkud nasrat. Pohybujete se totiž ve stejný lokacích a bojujete se stejnými nepřáteli. A co víc. Budete absolvovat naprosto dementní hackovací minihru. Možná i v řádech stovek stejných miniher. Sem tam se vám něco z děje odkryje. Už začnete trochu chápat, co se děje, ale pořád budete tápat. Skočíte tedy na průchod třetí, protože když jste se dostali tak daleko, tak chcete znát celou pravdu.

A tady začnou pršet hovna. Stanete se svědky zamotaných filozofických témat a začnete si spojovat své předchozí průchody. Ono totiž to opakování má svůj účel. Jistá stereotypnost má s herní tématikou hodně společnýho a autoři to dobře vědí. Vše vygraduje finálem, které je...Ale ne. Nepřipravím vás o všechno :).

A právě proto, hru odmítám hodnotit. Nejedná se totiž tak úplně o hru jako takovou a jak jsme zvyklí. Skrz vlastní styl vyprávění totiž překrucuje svá negativa v pozitiva. Je to stejný, jakoby jste byli třeba v galerii a řekli, že na obraze jsou jen barevný fleky. To samozřejmě možná jsou, ale co když je za tím něco víc?

To však nemění nic na tom, abych si trochu nezadržkoval. Jak jsem zmínil. Ta hackovací minihra je naprosto dementní a srala mě každou vteřinu. Právě proto se mi otvírala kudla v kapse, kdykoliv jsem hrál za 9S. Jelikož sem dočte málokdo, tak vyloženě zmíním, že mi ke konci třetího průchodu z toho už praskal šulc. Souboje jsou tradičně Platinum games. Cool rubačka, kterou stále studio zvládá perfektně. Soundtrack se nestane protivný ani po tak dlouhý době pohybování se ve stejných lokacích.
Ať už si to obhájí autor jakkoliv, tak lokací, nepřátel a bossů je hrozně málo. Kreativní bossové nejsou žádní (alespoň si nevzpomenu, což už samo o sobě vypovídá). Je to stereotypní? Rozhodně je. Stojí fishing ve hře za prasklej párek? Ano, stojí. Tak co mě u hry vlastně udrželo? Klidně mě mučte, ale sám si nejsem jistý.

Snad jsem svým komentářovým vysrání se trochu obhájil, proč nehodnotím. Pokud jste dočetli až sem, tak jste super! :)
Glory to mankind!