Tak jsem si na fungl novým ovladači chtěl vyzkoušet nějakou plošinovku a pevně jsem doufal, že to přežije bez úhony. Naštěstí vše dobře dopadlo, ale nějaké tendence s tím gamepadem vzít i televizi byly.
Předně musím říct, že Ori je odzbrojující svým krásným vizuálem a snad ještě lepší hudbou. Tak dobrou, že jsem si i pár skladeb uložil na Spotify, což dělám zřídkakdy u instrumentálek. Zároveň mě překvapilo, jak Ori umí cloumat emocemi. Zvlášť ve hře, kde vám mumlání překládají titulky a je v ní všehovšudy 6 cutscén. Nám, kteří jsme probuleli třeba Hačika, tato story nenechá spojivky zcela suché.
Nicméně oči se mi nezalívali jenom vodou, ale i krví. Ve hře je několik absurdně těžkých pasáží, u kterých přestanete vnímat, jak hra hezky vypadá a hudba hezky hraje. Vnímáte, jak se vám při padesátým pokusu proskákat soustavou asi čtyř teleportů potí ruce a ve chvíli, kdy už zase netrefíte mikrometrové místo mezi trním, začnete na tu blbou bílou krysu řvát, proč je takovej debil a neumí se tam trefit. Takže s touto hrou mám takový zvláštní love & hate vztah, ale po těchto frustrujících místech vás hra rychle uklidní nějakou pěknou scénkou a vše je na pár hodin odpuštěno.
V podstatě nevyvážená obtížnost je největší kámen úrazu celé hry, všechno ostatní šlape dobře. Hra by sice mohla být víc vstřícnější v upozorňování, že na konkrétní místa se ještě nejde dostat, protože nemáte potřebný skill, ale to k metroidvanii asi patří. Schopnosti se otevírají pomalu a pokud důkladně neprozkoumáte všechny zákoutí, stane se vám, že budete upgradovat ability, které za celou hru ani nezískáte. Jako třeba já a čekání na dash, který se nedostavil :D. Naštěstí všechny lokace jsou navrženy tak, že i se základní výbavou, kterou přirozeně posbíráte po cestě, jdou zvládnout. A třeba poslední lokace je paradoxně nejjednodušší i se svou únikovou sekvencí.
Takže i když jsem u dalšího padesátýho pokusu zdolat plachtěním ledové ruiny vzteky řval, že toto dohraju a už to nechci nikdy vidět, nakonec se k dalšímu dílu vrátím rád. Jenom si dvakrát rozmyslím, jestli pro své zdraví nezačít rovnou na jednoduchou obtížnost.
Předně musím říct, že Ori je odzbrojující svým krásným vizuálem a snad ještě lepší hudbou. Tak dobrou, že jsem si i pár skladeb uložil na Spotify, což dělám zřídkakdy u instrumentálek. Zároveň mě překvapilo, jak Ori umí cloumat emocemi. Zvlášť ve hře, kde vám mumlání překládají titulky a je v ní všehovšudy 6 cutscén. Nám, kteří jsme probuleli třeba Hačika, tato story nenechá spojivky zcela suché.
Nicméně oči se mi nezalívali jenom vodou, ale i krví. Ve hře je několik absurdně těžkých pasáží, u kterých přestanete vnímat, jak hra hezky vypadá a hudba hezky hraje. Vnímáte, jak se vám při padesátým pokusu proskákat soustavou asi čtyř teleportů potí ruce a ve chvíli, kdy už zase netrefíte mikrometrové místo mezi trním, začnete na tu blbou bílou krysu řvát, proč je takovej debil a neumí se tam trefit. Takže s touto hrou mám takový zvláštní love & hate vztah, ale po těchto frustrujících místech vás hra rychle uklidní nějakou pěknou scénkou a vše je na pár hodin odpuštěno.
V podstatě nevyvážená obtížnost je největší kámen úrazu celé hry, všechno ostatní šlape dobře. Hra by sice mohla být víc vstřícnější v upozorňování, že na konkrétní místa se ještě nejde dostat, protože nemáte potřebný skill, ale to k metroidvanii asi patří. Schopnosti se otevírají pomalu a pokud důkladně neprozkoumáte všechny zákoutí, stane se vám, že budete upgradovat ability, které za celou hru ani nezískáte. Jako třeba já a čekání na dash, který se nedostavil :D. Naštěstí všechny lokace jsou navrženy tak, že i se základní výbavou, kterou přirozeně posbíráte po cestě, jdou zvládnout. A třeba poslední lokace je paradoxně nejjednodušší i se svou únikovou sekvencí.
Takže i když jsem u dalšího padesátýho pokusu zdolat plachtěním ledové ruiny vzteky řval, že toto dohraju a už to nechci nikdy vidět, nakonec se k dalšímu dílu vrátím rád. Jenom si dvakrát rozmyslím, jestli pro své zdraví nezačít rovnou na jednoduchou obtížnost.
