,,I´m leaving. Try and stop me."
Hades je blaho. Je to (doslova) pekelné a nesmírně vzrušující blaho. Ale nejen kvůli oné nadupané a zběsilé hratelnosti, díky které mám nyní tak namakané prsty, že bych s nimi mohl klidně zvednout i šestitunového slona, ale i kvůli naprosto senzační implementaci starořeckých bájí do skromného videoherního příběhu.
Řecké báje a pověsti žeru. Obzvlášť ty části týkající tajemného Podsvětí, které jsem si především oblíbil po vynikajícím Titan Questu: Immortal Throne, ze kterého ta hrůzná atmosféra země mrtvých sršela plným proudem. Jediná velká nevýhoda však tkvěla v plochých postavách, se kterými měl hráč minimum interakcí. U Háda je to přesně naopak. Nejenže oněch bájných postav je tam mnoho, ale všechny jsou i výborně napsané a namluvené. A s každou z nich je vyložená radost mluvit. Ať už s vaším věčně nabručeným fotrem, který cenu "táta roku" letos asi nezíská, nebo s kýmkoliv jiným v hlavním sále paláce, kam jsem se mnohokrát vracel sice s potupou porážky, ale zároveň i radostí z toho, že budu moct mít další interakce. V oněch dialozích oceňuji i mrkačky na události z bájí, při kterých jsem se mnohokrát musel pousmát. Například když Dionýsos přede mnou pomlouval Thesea kvůli tomu, že "prý" opustil svou lásku na nějakému ostrově. Znalci bájí ale vědí, že to mohl být právě Dionýsos, který Ariadnu přinutil, aby na ostrově zůstala s ním. Mrzák jeden lišácký...
Samotná hratelnost je skvělá. Hra oplývá dobrou rozmanitostí prostředí, různými druhy nepřátel, plus vzhledem k náhodně generujícím boonům od Olympanů, kteří jsou všichni do jednoho také velice výrazní, nemusí mít hráč příliš obav z toho, že by jeho progres byl příliš repetetivní. V tom i tkví genialita celé hry. I přestože v ní mnohokrát zemřete (což zaručuju) a musíte začít znovu, přesto z toho máte pocit, že i tak postupujete ve hře dál. Že děláte nějaký progres. Odrazuje se to například ve formě nových dialogů, vylepšování svých schopností, zbraní, atd. Mimochodem, nevím jak ostatní, ale Aegisův štít pro mě byla TOP zbraň. V každé lokaci jsem se tak parádně vyřádil. Kromě teda Asfodelu, který k smrti nenávidím. Vzhledem k tomu, že furt dashuju jak šílenec, několikrát mi to ujede, přičemž láva pak udělá svoje. :(
Z chválené hudby zas až tak odvázaný nejsem, ale do stylu hry se hodila náramně. Každopádně se mi ale velice líbí track On the Coast už jen vzhledem kvůli tomu, že to příjemně doplňovalo mé oddechnutí poté, co jsem konečně úspěšně uprchl
Mezi negativy bych řadil poněkud mdlou a nepříliš záživnou lokaci Temple of Styx. Ta hlavní chodba je cool, ale ty místnůstky mě vůbec nebavily. Chápu, že to byl záměrně omezený prostor, aby se tím zvýšila nebezpečnost nepřátel (obzvlášť těch debilních krys), ale sakra, ať to taky nějak vypadá, ne? Stejně tak bych možná víc ocenil, kdyby hra krapánek lépe hráčovi představila své mechaniky. Samozřejmě jsem se do toho nakonec dostal, ale zprvu jsem chvilku tápal.
Ve výsledku je ale Hades parádní a extrémně návyková řežba, ze které mám doteď pocit, že ani po naskočení závěrečných titulků jsem z ní ještě nevyždímal maximum. A taky nevyždímal. Pact of Punishment jest důkazem. A prý tam můžu mít i romanci s Megaerou, což je upřímně velice lákavé. Však jsme toho spolu mnoho... (*nasazení slunečních brýlí*) "prožili".
Hades je blaho. Je to (doslova) pekelné a nesmírně vzrušující blaho. Ale nejen kvůli oné nadupané a zběsilé hratelnosti, díky které mám nyní tak namakané prsty, že bych s nimi mohl klidně zvednout i šestitunového slona, ale i kvůli naprosto senzační implementaci starořeckých bájí do skromného videoherního příběhu.
Řecké báje a pověsti žeru. Obzvlášť ty části týkající tajemného Podsvětí, které jsem si především oblíbil po vynikajícím Titan Questu: Immortal Throne, ze kterého ta hrůzná atmosféra země mrtvých sršela plným proudem. Jediná velká nevýhoda však tkvěla v plochých postavách, se kterými měl hráč minimum interakcí. U Háda je to přesně naopak. Nejenže oněch bájných postav je tam mnoho, ale všechny jsou i výborně napsané a namluvené. A s každou z nich je vyložená radost mluvit. Ať už s vaším věčně nabručeným fotrem, který cenu "táta roku" letos asi nezíská, nebo s kýmkoliv jiným v hlavním sále paláce, kam jsem se mnohokrát vracel sice s potupou porážky, ale zároveň i radostí z toho, že budu moct mít další interakce. V oněch dialozích oceňuji i mrkačky na události z bájí, při kterých jsem se mnohokrát musel pousmát. Například když Dionýsos přede mnou pomlouval Thesea kvůli tomu, že "prý" opustil svou lásku na nějakému ostrově. Znalci bájí ale vědí, že to mohl být právě Dionýsos, který Ariadnu přinutil, aby na ostrově zůstala s ním. Mrzák jeden lišácký...
Samotná hratelnost je skvělá. Hra oplývá dobrou rozmanitostí prostředí, různými druhy nepřátel, plus vzhledem k náhodně generujícím boonům od Olympanů, kteří jsou všichni do jednoho také velice výrazní, nemusí mít hráč příliš obav z toho, že by jeho progres byl příliš repetetivní. V tom i tkví genialita celé hry. I přestože v ní mnohokrát zemřete (což zaručuju) a musíte začít znovu, přesto z toho máte pocit, že i tak postupujete ve hře dál. Že děláte nějaký progres. Odrazuje se to například ve formě nových dialogů, vylepšování svých schopností, zbraní, atd. Mimochodem, nevím jak ostatní, ale Aegisův štít pro mě byla TOP zbraň. V každé lokaci jsem se tak parádně vyřádil. Kromě teda Asfodelu, který k smrti nenávidím. Vzhledem k tomu, že furt dashuju jak šílenec, několikrát mi to ujede, přičemž láva pak udělá svoje. :(
Z chválené hudby zas až tak odvázaný nejsem, ale do stylu hry se hodila náramně. Každopádně se mi ale velice líbí track On the Coast už jen vzhledem kvůli tomu, že to příjemně doplňovalo mé oddechnutí poté, co jsem konečně úspěšně uprchl
Mezi negativy bych řadil poněkud mdlou a nepříliš záživnou lokaci Temple of Styx. Ta hlavní chodba je cool, ale ty místnůstky mě vůbec nebavily. Chápu, že to byl záměrně omezený prostor, aby se tím zvýšila nebezpečnost nepřátel (obzvlášť těch debilních krys), ale sakra, ať to taky nějak vypadá, ne? Stejně tak bych možná víc ocenil, kdyby hra krapánek lépe hráčovi představila své mechaniky. Samozřejmě jsem se do toho nakonec dostal, ale zprvu jsem chvilku tápal.
Ve výsledku je ale Hades parádní a extrémně návyková řežba, ze které mám doteď pocit, že ani po naskočení závěrečných titulků jsem z ní ještě nevyždímal maximum. A taky nevyždímal. Pact of Punishment jest důkazem. A prý tam můžu mít i romanci s Megaerou, což je upřímně velice lákavé. Však jsme toho spolu mnoho... (*nasazení slunečních brýlí*) "prožili".
Pathfinder: Wrath of the Righteous
Pro: Postavy a dialogy, skvělá hratelnost, rozmanitost prostředí, hudba
Proti: Temple of Styx mohl být lepší, ze začátku trochu zmatečné