Zpočátku mi první díl Zeldy připadal docela krutý. Jediné, co jsem věděla, tak bylo to, že musím sesbírat úlomky artefaktu a zachránit kdesi princeznu Zeldu. Že platí It's dangerous to go alone!, mi bylo jasné již po velmi rychlé smrti, než jsem se naučila číst nepřátele a zjistila, jak se pohybují a jak útočí. Malé světlo na konci tunelu se rozsvítilo poté, co se mi podařilo vyměnit můj ubohý dřevěný meč za něco trochu lepšího a byl mi tak umožněn luxus rozsekat určité nepřátele jednou ranou. Také jsem absolvovala můj první dungeon a říkala jsem si po jeho úspěšném zdolání, jak to bylo lehké a že to nebylo tak hrozné, jak jsem si myslela. Tak jsem byla naivní.
Postupem času totiž přituhovalo a začali se objevovat speciální nepřátelé, kteří byli zranitelní jen v případě, když se nepohybovali, protivníci, kteří Linka drapli a vyhodili na začátku dungeonu nebo třeba moji dva nemesis - "bublina", která mi znemožnila po určitou dobu používat meč a která byla velmi často v kombinaci s protivníkem, který šel zranit pouze, pokud jsem útočila zezadu nebo z boku. Myslím, že tihle dva mi přivodili nejvíce vrásek za celé hraní. A úplně nejlepší bylo, když se do té malé místnosti k nim přidaly i sochy střílející firebally. Výsledkem bylo, že hned po vlezu do místnosti jsem dostala ránu z jedné strany a o milisekundu později i z druhé strany. Jednu výhodu ovšem postup těmito trny zoufalství a vzteku měl. Závěrečný boss daného podzemí byl totiž strašně lehký (teda až na posledního) a padl většinou tak rychle, že jsem ani nezjistila, co vlastně dělá.
Svět mě bavil a bavilo mě ho prozkoumávat. Jak jsem ho procházela sem a tam, tak jsem se naučila se v něm orientovat a poznávat jednotlivé části mapy. Časem jsem si vylepšila moji výzbroj a nakoupila či našla nové předměty, které mi jednak usnadňovaly cestování světem a jednak byly nezbytné k dokončení daného dungeonu či k poražení bosse. Postavy, které jsem potkávala, většinou komunikovaly pomocí jedné věty a v dungeonech pak pro mě měly většinou nějakou zašifrovanou radu, jak mám postupovat.
Říká se, že první Zelda položila základ žánru, který se nazývá akční adventura. Asi proto jsem při hraní občas pomyslela na dnešní modernější pojetí tohoto žánru (například Tomb Raider z roku 2013) a říkala si, že opravdu jsou tyto dvě hry v něčem velmi podobné. V obou provádím průzkum okolí, bojuji s nepřáteli a lezu do dungeonů, kde řeším hádanky a v případě Zeldy i bojuji s nepřáteli a s místním bossem. The Legend of Zelda se navíc vyznačuje větší volností a je tak snadné se dostat někam, kde by hráč vůbec neměl být. Ale opět je tu jedna podobnost, obě hry korigují postup hrou tím, že dokud hráči nedají potřebný předměty, tak se do některých míst ani nedostane. A obě hry mě, i přes svoji velkou odlišnost v jiných věcech, dokázaly zabavit.
Jo a ta grafika se mě osobně u téhle hry opravdu líbí.
Postupem času totiž přituhovalo a začali se objevovat speciální nepřátelé, kteří byli zranitelní jen v případě, když se nepohybovali, protivníci, kteří Linka drapli a vyhodili na začátku dungeonu nebo třeba moji dva nemesis - "bublina", která mi znemožnila po určitou dobu používat meč a která byla velmi často v kombinaci s protivníkem, který šel zranit pouze, pokud jsem útočila zezadu nebo z boku. Myslím, že tihle dva mi přivodili nejvíce vrásek za celé hraní. A úplně nejlepší bylo, když se do té malé místnosti k nim přidaly i sochy střílející firebally. Výsledkem bylo, že hned po vlezu do místnosti jsem dostala ránu z jedné strany a o milisekundu později i z druhé strany. Jednu výhodu ovšem postup těmito trny zoufalství a vzteku měl. Závěrečný boss daného podzemí byl totiž strašně lehký (teda až na posledního) a padl většinou tak rychle, že jsem ani nezjistila, co vlastně dělá.
Svět mě bavil a bavilo mě ho prozkoumávat. Jak jsem ho procházela sem a tam, tak jsem se naučila se v něm orientovat a poznávat jednotlivé části mapy. Časem jsem si vylepšila moji výzbroj a nakoupila či našla nové předměty, které mi jednak usnadňovaly cestování světem a jednak byly nezbytné k dokončení daného dungeonu či k poražení bosse. Postavy, které jsem potkávala, většinou komunikovaly pomocí jedné věty a v dungeonech pak pro mě měly většinou nějakou zašifrovanou radu, jak mám postupovat.
Říká se, že první Zelda položila základ žánru, který se nazývá akční adventura. Asi proto jsem při hraní občas pomyslela na dnešní modernější pojetí tohoto žánru (například Tomb Raider z roku 2013) a říkala si, že opravdu jsou tyto dvě hry v něčem velmi podobné. V obou provádím průzkum okolí, bojuji s nepřáteli a lezu do dungeonů, kde řeším hádanky a v případě Zeldy i bojuji s nepřáteli a s místním bossem. The Legend of Zelda se navíc vyznačuje větší volností a je tak snadné se dostat někam, kde by hráč vůbec neměl být. Ale opět je tu jedna podobnost, obě hry korigují postup hrou tím, že dokud hráči nedají potřebný předměty, tak se do některých míst ani nedostane. A obě hry mě, i přes svoji velkou odlišnost v jiných věcech, dokázaly zabavit.
Jo a ta grafika se mě osobně u téhle hry opravdu líbí.
