Na Never Alone se dá pohlížet různě. Pokud bych hodnotil čistě hru samotnou, z pohledu mechanismů se jedná o velmi basic plošinovku, která se s klasikami žánru "zážitkových" plošinovek rovnat příliš nemůže. Co se ovládání týče, tak je dost toporná a neresponzivní. Postavičky (liška zejména) se milerády zasekávají nebo reagují opožděně. A i ten design je takový... neurazí, ale ani nenadchne.

Never Alone je ale taky hodně unikátní hra, která nejenže zpracovává tradiční příběhy Inuitů, ale byla jimi z velké části přímo tvořena. Příběh samotný je namluven rodilým mluvčím jazyka Iñupiat, zástupcem stejnojmenného národa obývajícího severní část Aljašky. Kromě toho je součástí hry i 24-dílný dokument, který mě, abych pravdu řekl, na Never Alone nalákal více, než hra samotná. A nezklamal, byť bych si ho klidně dokázal představit ještě fous podrobnější.

Hra je to ovšem kouzelná. Dýchala na mě z toho ta správná mrazivá atmosféra, stejně jako folklór specifický pro toto etnikum, který kromě fantastických příběhů hráči předá i nějakou tu moudrost a tradiční hodnoty. Spojení člověka s přírodou, úcta ke zvířatům - prostě takové ty věci, na které se i v moderním světě často zapomíná. Pokud vás ovšem kultura Inuitů nezajímá a vzdělávací prvek v podobě dokumentu berete jako něco, co se dá díky bohům přeskočit, doporučuji se raději poohlédnout jinde. Já to ovšem s chutí zhltnul i s DLC a budu doufat, že tvůrci s nabytými zkušenostmi, většími ambicemi a ideálně vyšším budgetem vydají i něco dalšího.