Dánské studio IO Interactive jsem začal plně oceňovat až teprve nedávno i přesto, že mě jejich hry doprovázely od samotného dětství. Všechno to začalo u Hitman 2 Silent Assassin, což bylo a je pro malé netrpělivé haranty takřka nehratelná hra. Pamatuji si pouze prolog na faře a úvodní vilu, protože to bylo jediné, co jsem dokola hrál. Freedom Fighters byla od nich mojí druhou hranou hrou, se kterou jsem měl lepší zkušenosti. Zrovna nedávno jsem na tuto hru vzpomínal, když jsem si povšiml, že byla "znovu vydána" na Steamu, tudíž nemusíte dvakrát hádat, kam mé kroky vedly dál…
Freedom Fighters je klasickou střílečkou z pohledu třetí osoby, kde se chopíte role Kryštofa Kamínka, opraváře záchodů. Jednoho dne, během jeho šichty se však stane, že celé USA začne znenadání okupovat po zuby ozbrojená ruská armáda. Náš instalatér se posléze přidá ke kanálnímu odboji, který proti okupantům bojuje a stane se tváří celého boje za svobodu.
Premisa se mi osobně líbí, avšak samotný děj je spíše průměrný a místy může působit jako vycucaný z prstu. Samozřejmě Freedom Fighters se nehraje kvůli příběhu, přesto bych rád hře uznal její kouzlo, které zejména tkví v celkové vizuální stylizaci, silné atmosféře a v neposlední řadě v bravurním hudebním doprovodu skladatele Jespera Kyda. Již titulková cutscéna na mě dýchala silnou atmosférou, až mi naskakovala husí kůže. Naběhla mi i při prvním zpravodajském vysílání okupantské stanice SAFN. Celkově cutscény jsou na solidní úrovni a dá se na ně dívat i dnes. Současně s tím se mi také líbilo, jak lze postupem hrou vnímat skoky v čase. Ty jsou znatelné zejména na měnícím se vzhledu hlavního hrdiny, ale i ulice New Yorku jsou každou kapitolou více zpustošené.
Soundtrack Jespera Kyda je, jak jsem již zmiňoval, excelentní. Jeho chorální skladby skvěle pasují i zde a atmosféře dodávají ze všech zmiňovaných složek nejvíce. Přesto musím podotknout, že některé skladby, zejména ty akčnější, mi připadali krapet překombinované.
Z hratelného hlediska si ale nemyslím, že má Freedom Fighters dnes již co nabídnout, přesto jsem se při hraní bavil. Řekl bych, že i kratší délka hry (do 10 hodin) je poměrně optimální a nepřistihl jsem se, že bych se nudil. Ovšem…
Umělá inteligence nepřátel nepatří mezi nejbystřejší, samotný gunplay je nemastný neslaný a variace zbraní je také chudší. Zároveň mě překvapila absence jakéhokoliv stealth systému, což je vzhledem k hitmanovské historii IO Interactive poměrně zvláštní… Tedy respektive je tu pár stealth okamžiků, ty jsou ale nedostačující.
Například je zde mise, kde se musíte nenápadně infiltrovat do přísně střežené základny, ovšem tichý postup je zde defacto nemožný a hra vás nepřímo nutí celou základnu vystřílet. Tudíž je úsměvné, když to tam začnete bombit granáty a molotovy, hlava nehlava kropíte zásobníky do davu nepřátel a nikomu na základně to vesměs nevadí.
Na druhou stranu však hra nabízí poměrně chytré a užitečné spolubojovníky. Zpočátku můžete verbovat malý počet povstalců, ovšem plněním hlavních a vedlejších misí se vám zvedá prestiž, čímž pádem si můžete rekrutovat více vojáků. Jejich pomoc jsem v úvodních misích nijak moc nevyužíval (hrál jsem na "střední" obtížnost) ovšem v pozdějších levelech jsou klíčoví – lze je nechat prozkoumat okolí, přičemž pohotově začnou střílet do nepřátel a když je necháte bránit nějaké území, tak se nehnou z pozic, automaticky se sami kryjí za překážkami, či se chopí osamoceného kulometu.
Samotné mise jsou různorodé, přesto mají v jádru stejný cíl – obsaďte ruskou základnu a vyvěšením zaměňte vlajky okupantů za vaši americkou. Co však činí mise jiné a zvláštní, je otevřenost. Vždy na začátku operace můžete navštívit pár částí města, které mají v zásadě jednu základnu a vedlejší objekty. Tyto vedlejší objekty dávají okupantům výhodu nad vámi, například se jedná o přistávací plochu pro helikoptéry, mosty, či generátory. Zničením těchto objektů si logicky usnadňujete následné obsazování základen. Tudíž se musíte rozmýšlet, které části města je výhodnější napadnout jako první, a které objekty se jako první vyplatí zničit.
Jak je u IO Interactive zvykem, nejednalo by se o jejich hru, kdyby neměla nějakým zvláštním způsobem prazvláštní save systém. Zde si nemůžete manuálně uložit hru, nýbrž musíte dojít ke kanalizaci, která mimo jiné funguje jako přechodník mezi základnou a lokacemi, a zde můžete provést quicksave. Máte však k dispozici pouze jeden save slot, což vlastně i ve výsledku stačí, avšak osobně bych uvítal, kdybych mohl mít více uložených pozic. Také když opustíte současnou lokaci, tak všichni vaši parťáci zmizí, a i když jste třeba vymýtili celou základnu, tak při znovu navštívení lokace je zase plná, jako by se tam předtím nic nestalo. Také mi není jasné, proč nelze cestovat mezi již odemčenými kanály na jedné a té samé lokaci.
Ve výsledku je Freedom Fighters solidní zábavnou hrou, která z dnešního pohledu nemusí být tolik lukrativní, co se alespoň hratelnosti týče. Ovšem líbil se mi samotný námět, cutscény a silná atmosféra, kterou doprovází kvalitní soundtrack. Kvůli zmiňovaným kladům bych hru s lehounkým váháním doporučil.
[HERNÍ VÝZVA 2020 - 10. "Výzva naruby"]
Freedom Fighters je klasickou střílečkou z pohledu třetí osoby, kde se chopíte role Kryštofa Kamínka, opraváře záchodů. Jednoho dne, během jeho šichty se však stane, že celé USA začne znenadání okupovat po zuby ozbrojená ruská armáda. Náš instalatér se posléze přidá ke kanálnímu odboji, který proti okupantům bojuje a stane se tváří celého boje za svobodu.
Premisa se mi osobně líbí, avšak samotný děj je spíše průměrný a místy může působit jako vycucaný z prstu. Samozřejmě Freedom Fighters se nehraje kvůli příběhu, přesto bych rád hře uznal její kouzlo, které zejména tkví v celkové vizuální stylizaci, silné atmosféře a v neposlední řadě v bravurním hudebním doprovodu skladatele Jespera Kyda. Již titulková cutscéna na mě dýchala silnou atmosférou, až mi naskakovala husí kůže. Naběhla mi i při prvním zpravodajském vysílání okupantské stanice SAFN. Celkově cutscény jsou na solidní úrovni a dá se na ně dívat i dnes. Současně s tím se mi také líbilo, jak lze postupem hrou vnímat skoky v čase. Ty jsou znatelné zejména na měnícím se vzhledu hlavního hrdiny, ale i ulice New Yorku jsou každou kapitolou více zpustošené.
Soundtrack Jespera Kyda je, jak jsem již zmiňoval, excelentní. Jeho chorální skladby skvěle pasují i zde a atmosféře dodávají ze všech zmiňovaných složek nejvíce. Přesto musím podotknout, že některé skladby, zejména ty akčnější, mi připadali krapet překombinované.
Z hratelného hlediska si ale nemyslím, že má Freedom Fighters dnes již co nabídnout, přesto jsem se při hraní bavil. Řekl bych, že i kratší délka hry (do 10 hodin) je poměrně optimální a nepřistihl jsem se, že bych se nudil. Ovšem…
Umělá inteligence nepřátel nepatří mezi nejbystřejší, samotný gunplay je nemastný neslaný a variace zbraní je také chudší. Zároveň mě překvapila absence jakéhokoliv stealth systému, což je vzhledem k hitmanovské historii IO Interactive poměrně zvláštní… Tedy respektive je tu pár stealth okamžiků, ty jsou ale nedostačující.
Například je zde mise, kde se musíte nenápadně infiltrovat do přísně střežené základny, ovšem tichý postup je zde defacto nemožný a hra vás nepřímo nutí celou základnu vystřílet. Tudíž je úsměvné, když to tam začnete bombit granáty a molotovy, hlava nehlava kropíte zásobníky do davu nepřátel a nikomu na základně to vesměs nevadí.
Na druhou stranu však hra nabízí poměrně chytré a užitečné spolubojovníky. Zpočátku můžete verbovat malý počet povstalců, ovšem plněním hlavních a vedlejších misí se vám zvedá prestiž, čímž pádem si můžete rekrutovat více vojáků. Jejich pomoc jsem v úvodních misích nijak moc nevyužíval (hrál jsem na "střední" obtížnost) ovšem v pozdějších levelech jsou klíčoví – lze je nechat prozkoumat okolí, přičemž pohotově začnou střílet do nepřátel a když je necháte bránit nějaké území, tak se nehnou z pozic, automaticky se sami kryjí za překážkami, či se chopí osamoceného kulometu.
Samotné mise jsou různorodé, přesto mají v jádru stejný cíl – obsaďte ruskou základnu a vyvěšením zaměňte vlajky okupantů za vaši americkou. Co však činí mise jiné a zvláštní, je otevřenost. Vždy na začátku operace můžete navštívit pár částí města, které mají v zásadě jednu základnu a vedlejší objekty. Tyto vedlejší objekty dávají okupantům výhodu nad vámi, například se jedná o přistávací plochu pro helikoptéry, mosty, či generátory. Zničením těchto objektů si logicky usnadňujete následné obsazování základen. Tudíž se musíte rozmýšlet, které části města je výhodnější napadnout jako první, a které objekty se jako první vyplatí zničit.
Jak je u IO Interactive zvykem, nejednalo by se o jejich hru, kdyby neměla nějakým zvláštním způsobem prazvláštní save systém. Zde si nemůžete manuálně uložit hru, nýbrž musíte dojít ke kanalizaci, která mimo jiné funguje jako přechodník mezi základnou a lokacemi, a zde můžete provést quicksave. Máte však k dispozici pouze jeden save slot, což vlastně i ve výsledku stačí, avšak osobně bych uvítal, kdybych mohl mít více uložených pozic. Také když opustíte současnou lokaci, tak všichni vaši parťáci zmizí, a i když jste třeba vymýtili celou základnu, tak při znovu navštívení lokace je zase plná, jako by se tam předtím nic nestalo. Také mi není jasné, proč nelze cestovat mezi již odemčenými kanály na jedné a té samé lokaci.
Ve výsledku je Freedom Fighters solidní zábavnou hrou, která z dnešního pohledu nemusí být tolik lukrativní, co se alespoň hratelnosti týče. Ovšem líbil se mi samotný námět, cutscény a silná atmosféra, kterou doprovází kvalitní soundtrack. Kvůli zmiňovaným kladům bych hru s lehounkým váháním doporučil.
[HERNÍ VÝZVA 2020 - 10. "Výzva naruby"]
The Dark Pictures Anthology: Man of Medan