Monumentální příběh, pro nějž není žádné médium nebo formát dost velký. Muv-Luv prorazil jako značka visuálních novel, v níž představil Total Eclipse první pokus o obrácenou adaptaci, kdy prvotní rozvržení nabídly lehké novely, později přepracované do mangy a anime, z jejichž chyb se měla poučit hra, která vznikla jakožto poslední z nich. Ta současně navazuje na konce předchozích iterací a nabízí o třetinu delší děj, v němž zkouší rozehrané partie objasnit a uzavřít. Vlivem této posloupnosti i narativní šíře bývá chápána jako kanonická a definitivní.
Jak jsem už předeslal, vztahy mezi jednotlivými verzemi, jejich alternacemi a přednostmi jsou však komplikovanější. Mají svoje momenty, jež jiná ztvárnění téhož postrádají či nenechávají vyniknout. Seznámit se s více formáty Total Eclipse, jejichž střípky si musí pro úplnost poskládat každý sám, mi připadá jako nevyřčený předpoklad. Hra je melancholičtější a rozjímavá, kvůli objemu textu hodně introspektivní a deskriptivní, sem tam vede k cenným odhalením, ale ledaskdy se táhne a utápí v sebezpytování. Ve výhodě proto jsou visuálnější způsoby vyprávění, které se u ničeho nezastavují a pouze naznačují, jimž navíc v případě anime dominují spektakulární boje mechů, jejichž požehnaný výskyt ve visuální novele nevěští mnoho dobrého. Ve hře si při nich autoři občas vypomohou animací, ale nestydí se ani ústupu do briefingových místností, velících center či kokpitů, v nichž sugerují náhled kohosi za scénou.
Total Eclipse tedy nabízí v závislosti na volbě média jak neobyčejný optický stimul a euforii, tak i promyšlené a do sebe vrůstající spojitosti, podané z různých pohledů a variant. Tím klade na své čtenáře, diváky a hráče nemalé nároky, jimž se na oplátku odvděčí příběhem, jehož všestranný rozsah je jednoduše nepřeložitelný do žádného existujícího formátu.
Na zalesněné a ospalé Aljašce se pokouší v mezinárodním programu několik zbloudilých duší vytvořit nejsilnějšího mecha na světě; prestižní, leč často nezvladatelní piloti, kteří jsou odklizeni za okraj map, aby ždímali výkon z prototypů zbraní a výstroje. Příhodná záminka k defilé mechů všech možných druhů, o nichž bylo v Muv-Luv franšíze doposud jenom slyšet. Původní trilogie načrtla podhoubí paralelního světa pod útokem, ponechaného po genocidě v ekonomické krizi, společenské nerovnosti a chudobě, bez etických zábran, v němž testy na lidech, sociální inženýrství a drazí augmentovaní agenti se vstupem do 21. století ještě nepřešli do popředí, ale pomalu už tvarují blízkou budoucnost. Mecha tu slouží jako armádní technika, k jejímuž ovládnutí – jak vtipně podotýká jedna z postav – nestačí dát volný průchod emocím a spratkovitému řevu. Vyžaduje trénink a průpravu, testování a vylepšování. Total Eclipse rozpracovává všechna tato témata pozvolně a nenuceně.
Koncentrace úhlavních politických mocností na území společné základny neustrne u fanouškovského technofetišismu, kdy se mezi kolosy staveb a ranvejemi naschvál promenáduje Shiranui s pláty YF-23 Black Widow II či sovětský Su-47 Berkut, jakkoliv je to pokoukání, a napíná se k snaze o spolupráci, vzájemnému obohacování a otužování spojenectví (multikulturní povaha projektu nejprve zaniká pod etnicky neutrální kresbou, později pod vším ostatním) proti společnému nepříteli, ohrožujícímu přežití lidstva. Takové sepětí však sabotují jak jednotlivé zájmy a rozpornost určitých metod, tak útoky zvenčí. Nejzajímavější na Muv-Luv zůstává jeho schopnost barvitě vykreslit hypotetické situace a vybízet k jejich spekulativním řešením. Funguje to díky tomu, že se nenacházíme v budoucnosti nebo ve vnějším vesmíru, ale v kontextu událostí vycházejících z pokřivení historie 20. století (invaze nepřátelských a adaptabilních bytostí destruujících život).
Všechna ta nedorozumění a přešlapy, nadnárodní soupeření a tragické osudy jednotlivců zrozených z bílých krystalů jsou jen katalyzátorem k vitalistickému rozmachu životní síly přesahující limity člověka a stroje. Tajemný fenomén „úplného zatmění“, pod nímž symbioticky splynou mechanizované jednotky bez vlasti, letící vstříc jisté smrti, je toho manifestací. Nádhera a moudrost Total Eclipse spočívá vrchovatě v zjevení, že k čemu se nadarmo napřahují ohromné plány, nadouvající se budget a dlouhotrvající práce, vzniká nakonec nezáměrně a mimochodem bokem, potají a z lásky.
Hra má svoje jedinečné momenty, jež z hlavy nikdy nedostanu: Argos připlouvá a zhlíží zpustošenou Kamčatku; Inia přilétá ve fialovém Terminatoru na opuštěný ostrov a shledává se s Cryskou; Giselle se zpovídá Masterovi, jejich společná orchestrace převratu v Yukonu; přípitek ve vlaku; probuzení z kómatu za borůvkové noci; povalující se hadrová panenka a nehlasně zavrtávající se výstřel, který všechno změní. V nich visuální novela zanechá největší stopu. Stejně jako Trista Sestina jsem si tyto vzpomínky přisvojil a rozhodl se je opatrovat, jako by byly moje. A ony se tak mými staly. Povznáší je navíc nečekaně skvělý hudební doprovod, na míle lepší než ve starších hrách. Nová třetina je kapitola sama pro sebe; už jen v jejím přínosu zakončení spatřuji důvod k radosti.
Nejlepší mecha za posledních dvacet let. Navlečené ve svetru, který mu je příliš malý.
Jak jsem už předeslal, vztahy mezi jednotlivými verzemi, jejich alternacemi a přednostmi jsou však komplikovanější. Mají svoje momenty, jež jiná ztvárnění téhož postrádají či nenechávají vyniknout. Seznámit se s více formáty Total Eclipse, jejichž střípky si musí pro úplnost poskládat každý sám, mi připadá jako nevyřčený předpoklad. Hra je melancholičtější a rozjímavá, kvůli objemu textu hodně introspektivní a deskriptivní, sem tam vede k cenným odhalením, ale ledaskdy se táhne a utápí v sebezpytování. Ve výhodě proto jsou visuálnější způsoby vyprávění, které se u ničeho nezastavují a pouze naznačují, jimž navíc v případě anime dominují spektakulární boje mechů, jejichž požehnaný výskyt ve visuální novele nevěští mnoho dobrého. Ve hře si při nich autoři občas vypomohou animací, ale nestydí se ani ústupu do briefingových místností, velících center či kokpitů, v nichž sugerují náhled kohosi za scénou.
Total Eclipse tedy nabízí v závislosti na volbě média jak neobyčejný optický stimul a euforii, tak i promyšlené a do sebe vrůstající spojitosti, podané z různých pohledů a variant. Tím klade na své čtenáře, diváky a hráče nemalé nároky, jimž se na oplátku odvděčí příběhem, jehož všestranný rozsah je jednoduše nepřeložitelný do žádného existujícího formátu.
Na zalesněné a ospalé Aljašce se pokouší v mezinárodním programu několik zbloudilých duší vytvořit nejsilnějšího mecha na světě; prestižní, leč často nezvladatelní piloti, kteří jsou odklizeni za okraj map, aby ždímali výkon z prototypů zbraní a výstroje. Příhodná záminka k defilé mechů všech možných druhů, o nichž bylo v Muv-Luv franšíze doposud jenom slyšet. Původní trilogie načrtla podhoubí paralelního světa pod útokem, ponechaného po genocidě v ekonomické krizi, společenské nerovnosti a chudobě, bez etických zábran, v němž testy na lidech, sociální inženýrství a drazí augmentovaní agenti se vstupem do 21. století ještě nepřešli do popředí, ale pomalu už tvarují blízkou budoucnost. Mecha tu slouží jako armádní technika, k jejímuž ovládnutí – jak vtipně podotýká jedna z postav – nestačí dát volný průchod emocím a spratkovitému řevu. Vyžaduje trénink a průpravu, testování a vylepšování. Total Eclipse rozpracovává všechna tato témata pozvolně a nenuceně.
Koncentrace úhlavních politických mocností na území společné základny neustrne u fanouškovského technofetišismu, kdy se mezi kolosy staveb a ranvejemi naschvál promenáduje Shiranui s pláty YF-23 Black Widow II či sovětský Su-47 Berkut, jakkoliv je to pokoukání, a napíná se k snaze o spolupráci, vzájemnému obohacování a otužování spojenectví (multikulturní povaha projektu nejprve zaniká pod etnicky neutrální kresbou, později pod vším ostatním) proti společnému nepříteli, ohrožujícímu přežití lidstva. Takové sepětí však sabotují jak jednotlivé zájmy a rozpornost určitých metod, tak útoky zvenčí. Nejzajímavější na Muv-Luv zůstává jeho schopnost barvitě vykreslit hypotetické situace a vybízet k jejich spekulativním řešením. Funguje to díky tomu, že se nenacházíme v budoucnosti nebo ve vnějším vesmíru, ale v kontextu událostí vycházejících z pokřivení historie 20. století (invaze nepřátelských a adaptabilních bytostí destruujících život).
Všechna ta nedorozumění a přešlapy, nadnárodní soupeření a tragické osudy jednotlivců zrozených z bílých krystalů jsou jen katalyzátorem k vitalistickému rozmachu životní síly přesahující limity člověka a stroje. Tajemný fenomén „úplného zatmění“, pod nímž symbioticky splynou mechanizované jednotky bez vlasti, letící vstříc jisté smrti, je toho manifestací. Nádhera a moudrost Total Eclipse spočívá vrchovatě v zjevení, že k čemu se nadarmo napřahují ohromné plány, nadouvající se budget a dlouhotrvající práce, vzniká nakonec nezáměrně a mimochodem bokem, potají a z lásky.
Hra má svoje jedinečné momenty, jež z hlavy nikdy nedostanu: Argos připlouvá a zhlíží zpustošenou Kamčatku; Inia přilétá ve fialovém Terminatoru na opuštěný ostrov a shledává se s Cryskou; Giselle se zpovídá Masterovi, jejich společná orchestrace převratu v Yukonu; přípitek ve vlaku; probuzení z kómatu za borůvkové noci; povalující se hadrová panenka a nehlasně zavrtávající se výstřel, který všechno změní. V nich visuální novela zanechá největší stopu. Stejně jako Trista Sestina jsem si tyto vzpomínky přisvojil a rozhodl se je opatrovat, jako by byly moje. A ony se tak mými staly. Povznáší je navíc nečekaně skvělý hudební doprovod, na míle lepší než ve starších hrách. Nová třetina je kapitola sama pro sebe; už jen v jejím přínosu zakončení spatřuji důvod k radosti.
Nejlepší mecha za posledních dvacet let. Navlečené ve svetru, který mu je příliš malý.
Call of Duty: Black Ops III