Ninjové, samurajové, feudální Japonsko, From Software - je vůbec možné, aby z téhle kombinace vznikla špatná hra? Sekiro navazuje na řadu předešlých her, za kterými stojí Hidetaka Miyazaki, a podobně jako před tím Dark Souls nebo Bloodborne, i tenhle jednoruký ninja byl pro mě trefa do černého. Chvíli mi sice trvalo zvyknout si na nový styl boje, kdy nemám uskakovat (přičemž ten zatracený palec na ovladači sám od sebe neustále automaticky mačkal úskok), ale když to konečně "secvaklo" a já začal správně vykrývat útoky nepřátel, zažil jsem přesně ten pocit opojení, co i u jiných výše zmíněných her od tohoto studia. Oproti nim ale souboje v Sekirovi působí ještě o řád filmověji - pryč jsou nějaké kotouly a místo nich je tady rychlé šermování zakončené jedním, dvěma zásahy a následným úskokem na poměření si soka a vyčkání dalšího výpadu jako vystřižené z mých představ o samurajích a ninjích z útlých let, kdy jsem hltal v televizi každou zmínku o kataně. Objevování zdejšího světa je opravdu radost a ač na někoho můžou ty růžovými lístky pokryté zahrady a zasněžené kopce působit až kýčovitě, já to všechno vývojářům žral i s navijákem a hrozně si užíval každou novou výzvu s bossem (a že mi někteří dali zabrat). K úplnému štěstí mi chybělo jen zakomponování multiplayeru, abych si mohl zahrát s někým dalším - ale to by asi zase nesedělo k té představě osamoceného jednorukého vlka. Prostě devět useknutých ruk z deseti.