Ták, dohráno (víceméně, ne zcela). Na časomíře svítí něco přes 25 hodin, uběhly závěrečné titulky a já jsem trochu zklamanej, že už mám to hlavní za sebou... Do hraní jsem se poměrně dlouho nechtěl pustit, dokud jsem neměl jistotu, že se na PC objeví i další díly, protože co kdyby mě to náhodou chytlo. A chytlo mě to tedy pořádně. K prvnímu letmému setkání došlo v rámci Xbox game passu poté, co jsem usoudil, že si nechci roztavit PC Flight Simulatorem. Po instalaci jsem u toho zatuhl na 4 hodiny, pak během následujících pěti minut hru pořídil na Steamu a na 2 měsíce se ponořil do Kamurocha a Sotenbori.

Příběhová linie pro mě nemá chybu. Je pravda, že v Yakuze se skoro víc mluví, než doopravdy hraje, ale díky skvěle napsanému příběhu mi to ani na vteřinu nevadilo. A to se vše motá "pouze" okolo pár čtverečních metrů pozemku. Každá z postav má svůj charakter a je zapamatovatelná, chvíli je máte rádi, chvíli nenávidíte, chvíli soucítíte... za tohle autorům patří smeknutý baret. Kolikrát jsem se do děje vžil natolik, že jsem to neváhal hlasitě komentovat - např. na konci páté kapitoly, kdy jsem vykřikl "no to si snad děláš pr... ne?" Cliffhangerem končí každá (a na začátku té další je vše pěkně zrekapitulováno), ale tady mi bylo opravdu trochu úzko, protože do Makoto se prostě nejde nezamilovat a já si další 2 kapitoly hryzal nehty, aby se nestalo to, co Goro zamýšlel. Prostě abych to zkrátil, příběh je opravdu za 1 s * a zvratů bylo dost na to, aby se objevil i nějaký, který jsem absolutně nečekal.

A to celé výše se odehrává ve dvou čtvrtích. Ty jsou tak akorát velké, aby se v nich člověk neztratil, ale zároveň ne tak malé, aby se daly zapamatovat během pár minut. Jsou napěchované obchody, restauracemi, hernami, milionem lidí, stovkou vedlejších postav se sidequesty (ty mě čekají teď, i když jsem jich pár stihl během úvodního hraní, tak teď jsem se nechtěl odtrhávat od příběhu) a dvěma hromotluky, kterým se opatrně vyhýbám ještě teď, i když mám obě postavy celkem namakané. O ty (zatím) stovky milionů jenů se mi prostě nechce přijít. Po stránce grafiky jsou obě čtvrti zpracované skvěle, hry od Segy prostě mají svou stylizaci, která umí stárnout.

A jak se to hraje, když se zrovna náhodou hraje? Beat 'em up na steroidech. Kiryu i Goro mají každý 3 styly bitek (plus jeden bonusový) a zvláště v pozdějších fázích jsem mezi nimi zběsile přepínal, protože jinak bych si moc neškrtl. Bitky vypadají hodně efektně a jsou nádherně japonsky přestřelené. Protože místy může maso do mlýnku stát na každých pár metrech, ocenil jsem, že se náhodným pouličním bitkám dá vyhnout. Buď útěkem anebo jsem je prostě obešel jinudy. Takže když není nálada, bojovat se nemusí. Ale není to jen toto, zhruba v polovině hry se Kiryu stane realitním makléřem a Goro majitelem klubu a management obojího je neskutečně zábavný. A hlavně tím jdou vydělat astronomické sumy - které jdou ještě jednodušeji utratit. A pak jsou tu kvanta dalších miniher - kulečník, šipky, bowling, baseball, SEGA herny, mahjong, sbírání kartiček, rybaření... v tom se dají utopit další desítky hodin. A vše je zpracováno parádně, takže to není jen vata do počtu, ale opravdu se to dá hrát. Třeba tu konečně dohraju OutRun až do konce...

Konec kladů, chtělo by to taky nějaké zápory ne? Tady je jejich seznam:

1. ...

eeeeech... přiznávám, stal jsem se teď zaslepeným fanboyem, ale já fakt nenarazil na nic, co by mi vadilo. Když budu opravdu hnidopich, tak čemu moc nefandím jsou ty rytmické aktivity, jako karaoke nebo tanec. Ale že jsem na to levej já neznamená, že jsou i ostatní. A hlavně se jim vůbec nemusím věnovat. Takže ani tohle do záporů nedostanu. Prostě první díl Yakuzy se mi dostal pod kůži tak, že jsem ráno pádil z postele, abych to zase mohl zapnout. A to se mi už hodně dlouho u žádné hry nestalo. Až je mi skoro trapně, že jsem za ní vyplázl pouze hodně směšných 5EUR...