Cyberpunk 2077 se stal po vydání otloukánkem mimo jiné pro seznam nedodržených slibů. "Osekaná verze toho, co nám říkali", bylo slyšet napříč internetovém éterem. Každému, kdo má ten pocit, bych doporučil strávit pár hodin ve světě Watch Dogs: Legion, kde jsou charaktery postav tak nevýrazné, že je člověk skoro ani nezaznamená, herní náplň se v celé kráse odhalí v první hodince (protože pak už prostě není co objevovat) a Londýn je Potěmkinova vesnice, hezká, ale absolutně vyprázdněná. Kdyby se ještě hra držela úvodního nastavení s konkrétním hrdinou, možná by fungovala alespoň v obrysech. Ale ten revoluční "buď kýmkoli" přístup veškeré naděje na osobní dotek vymazal a nic dalšího nepřidal. Ubisoft znovu potvrdil, že umí vytvářet dobré koncepty, ale exekuce vázne. A mohli by konečně přestat šetřit na scenáristech, tohle bolí skoro ve všech ubi-hrách. Naleštěné pískoviště pro toho, kdo rád bezmyšlenkovitě vyzobává body na mapě a nic dalšího ke štěstí nepotřebuje. Nejsem ten případ.