Na téhle dnes již dvacet let staré střílečce mi sedla nejvíc atmosféra prvotních úrovní, kdy se obrysy hradu Wolfenstein utápí v tajuplné mlze, v jeho zdech ověšených háknkrajcy a portréty Vůdce rezonuje nacistický mýtus a kdy B. J. Blazkowicz pomalu a neúprosně likviduje říšské vojáky. I později, pokud se design úrovní blížil těm počátečním, jako například na misi v Norsku, a bylo možné hrát stealth, jsem se bavil víc, než ve stísněných prostorách hororových katakomb zaplněných mumiemi a kostlivci nebo když jsem musel posílat do věčných lovišť biomechanické zrůdy. Ale i tak jsem se v zásadě celou dobu královsky bavil a to navzdory několika frustrujícím momentům, ve kterých je už i na střední obtížnost hra v pozdějších částech párkrát opravdu dost těžká a z vašich nepřátel se stanou chodící snajpři a supervojáci vám navzdory quicksave dokáží nepříjemně zatápět. Dobře zvolenými zbraněmi je ale vždy dokážete přemoci - jen škoda, že jsem se granáty a plamenomet naučil pořádně používat až v samotném závěru. Jednotlivé úrovně jsou navržené zajímavě, umně leckdy využívají i vertikální postup a obsahují vynalézavě umístěné skrýše. Těch 16 hodin herního času mi uteklo jako voda a, popravdě, Return to Castle Wolfenstein mě chytil víc jak celý Half-Life 2.