Možná jsem v něčem slepý, ale nevidím tady masivní posun od prvního dílu, jak by se dalo dle hodnocení očekávat.

Co se zlepšilo velmi, je dabing, to se nedá srovnat. Další zásadní zlepšení tkví v animacích, respektive v animovaném intru. V jedničce to byl hraný film a nedalo se na to dívat, zde je to už standardní animace, jak jsme ve hrách zvyklí a je to mnohem lepší.

U jedničky jsem si myslel, že pokud by výše zmíněné bylo lepší, jednalo by se o řádově lepší hru.

To platí, ovšem od dvojky bych čekal, že přijde i s něčím dalším, než s opravením toho, co bylo na jedničce příšerné.

Nezaznamenal jsem totiž další zásadní odlišnosti. Hraje se to úplně stejně, vypadá to úplně stejně, dokonce i průběh hry je úplně stejný. Stejně jako v jedničce nejdříve prozkoumáváme základní dům o několika patrech, ve kterém nacházíme, krom jiného, celou řadu barevných klíčů, kterými postupně dveře odemykáme, abychom se následně dostali do několika málo dalších, už menších, lokací a po neustálém vracení těch samých bossů konečně dokončili hru.

Opěvovaný příběh je podávaný opět stejným způsobem a v jedničce mě oslovil víc, bylo to něco nového. Možná jsem čekal moc, ale kde je tu jaký příběh? To, že je tu virus, co dělá zombíky, už víme. Pak tu máme dvě postavy, jedna potká někoho, druhá potká někoho. O ty, co jsme potkali, se musíme starat a občas za ně hrát. Pak je tu pár zlounů, naštvaná a zmatená maminka a především bossové, co nikdy nechtějí umřít na pořád. No a to je v podstatě všechno, aniž bych to nějak významně zjednoduššoval.

Oproti jedničce je tu víc nepřátel a méně logických úkolů (jsou tu asi tři a jsou úplně primitivní) a také mi přišlo, že více chození, což není úplně příjemná věc, protože někam se v téhle hře dostat, to si žádá aspoň 10 zatmívaček, protože dveře tu jsou co pět kroků. Pamatuji si, že v jedničce jsem animace průchodu dveřmi ani nepřeskakoval a užíval si to. Byla to skvělá věc pro atmosféru. Kdybych to ve dvojce nechal běžet taky bez přeskakování, tak se mi herní doba prodloužila aspoň dvojnásobně. Jenomže naprostou většinu času se někam vracíte, takže není moc důvodů se bát toho, co bude za dalšími dveřmi.

Abych ale úplně nekřivdil, je tu drobná odlišnost. Ačkoliv i v jedničce jsme si mohli vybrat postavu, za kterou hrajeme, necítil jsem tam od vývojářů tak velký tlak na to, dát si to ještě jednou za tu druhou postavu. Zde je to už prezentováno v podstatě tak, že pokud hru člověk dohraje jen za jednu, tak skončil v půlce. To je na jednu stranu skvělé, bylo výborné vidět příběh i z pohledu té druhé postavy. Má to však dva zásadní háčky.

První tkví v tom, že hra za druhou postavu je příliš ta samá, jako hra za tu první, ale zase málo ta samá, aby se nad tím dalo mávnout rukou a nehrát ji, protože jinak dokonce člověk ani nezažije kompletní závěr. To má ale za následek to, že hraní podruhé už mě bavilo jen velmi málo a celkový dojem mi to poměrně zkazilo.

Druhý háček tkví v tom, že jak je člověk nucen dělat to samé za obě postavy, tak to nedává smysl příběhově. Některé klíčové věci, zejména v závěru, do sebe zapadly moc hezky, ale takové ty menší věci, tam to nefunguje vůbec.

Cožpak o to, hra jako taková se mi vesměs líbila (zvláště při prvním průchodu), ale narozdíl od těch, pro které byl tento díl třeba tím prvním Resident Evilem, s nímž se setkali, já hrál jedničku dost nedávno a oslovila mě svou hratelností i atmosférou. Hratelnost je ve dvojce na vlas stejná, atmosféra dle mého o něco slabší a prostě opakovaný zážitek nebude nikdy tak dobrý, jako ten první, i přesto, že zlepšili dabing. Obzvláště v hororu, kde prostě potřebuji objevit něco nového a tajemného, abych se mohl bát.

První průchod (Claire A) by byl za 70 %, druhý průchod (Leon B) tak za 55-60 %.