Velkolepý finální díl DLCčka je zakončený opravdu notnou dávkou nostalgie. Eagle´s Nest je zpátky. A naše parta se zase musí dostat do té zatracené věže, ve které mě v první hře Sanchéz nesčetněkrát sejmul tou svou luparou. Obtížnost je zde ze všech tří částí asi největší, ale přesto to není žádné peklo - například desátá mise v původní hře v New Orleans pro mě byla stále stokrát obtížnější. Hráč si zde totiž může krásně pohrát se zanecháváním otisků v písku, kterými si nepřátele může hezky nalákat na potřebné tiché místo. Jako můry za světlem (jak rád říká McCoy). Prvotní lokace před pevností jsou vcelku fajn, ale pravá sranda začne až za samotnými hradbami.
Hectorův stupidně dementní plán odpálit dělem hlavní bránu jsem neuskutečnil. Místo toho jsem s Cooperem (s asistencí Isabelle) vyšplhal na tajnou horskou stezku, abych pevnost infiltroval bez zbytečného ruchu. Jako za starých dobrých časů... ehm... nebo spíše: za budoucích starých dobrých časů. Brána tak zůstala netknutá. Hrozně mě ale mrzí, že mě za to hra neodměnila skrze odznak.
Mimochodem, při poslechu epického tracku Once More With Feeling dobré ucho zregistruje, že autor hudby využívá velice podobné motivy, které hrají i během jedničkové mise v Eagle´s Nest. Nice!
Největší zklamání je samozřejmě samotný konec. Jakmile Rose začala trvat na tom, že první oslavný panáky jsou na ní, hned mi bylo jasný, že můžu své truhle s těžce vydřeným zlatem dát sbohem. Překvapivě s ní ale pláchnul i mizera Hector. Na jednu stranu mi to přijde dobré, protože se tím vysvětluje, proč s ním už Cooper není v kontaktu během prvního dílu, ale zároveň mi to moc nesedí k jeho charakteru. Nemluvě o tom, že tím hra tak trochu ukazuje prostředníček i hráčovi. Celé to ale hlavně zase skončí lusknutím prstu, což jsem doufal, že se nestane. Ach jo.
Jinak ale parádní pohráníčko. Gameplay byl ve všech třech částech skvělý, postavy stejně sympatický, plus má to furt toho pohodového ducha celé série.
Tak teď ještě DLC, kde se Cooper konečně seznámí se Samem a Sanchézem. Pak už budu úplně spokojený!
Hectorův stupidně dementní plán odpálit dělem hlavní bránu jsem neuskutečnil. Místo toho jsem s Cooperem (s asistencí Isabelle) vyšplhal na tajnou horskou stezku, abych pevnost infiltroval bez zbytečného ruchu. Jako za starých dobrých časů... ehm... nebo spíše: za budoucích starých dobrých časů. Brána tak zůstala netknutá. Hrozně mě ale mrzí, že mě za to hra neodměnila skrze odznak.
Mimochodem, při poslechu epického tracku Once More With Feeling dobré ucho zregistruje, že autor hudby využívá velice podobné motivy, které hrají i během jedničkové mise v Eagle´s Nest. Nice!
Největší zklamání je samozřejmě samotný konec. Jakmile Rose začala trvat na tom, že první oslavný panáky jsou na ní, hned mi bylo jasný, že můžu své truhle s těžce vydřeným zlatem dát sbohem. Překvapivě s ní ale pláchnul i mizera Hector. Na jednu stranu mi to přijde dobré, protože se tím vysvětluje, proč s ním už Cooper není v kontaktu během prvního dílu, ale zároveň mi to moc nesedí k jeho charakteru. Nemluvě o tom, že tím hra tak trochu ukazuje prostředníček i hráčovi. Celé to ale hlavně zase skončí lusknutím prstu, což jsem doufal, že se nestane. Ach jo.
Jinak ale parádní pohráníčko. Gameplay byl ve všech třech částech skvělý, postavy stejně sympatický, plus má to furt toho pohodového ducha celé série.
Tak teď ještě DLC, kde se Cooper konečně seznámí se Samem a Sanchézem. Pak už budu úplně spokojený!
Pathfinder: Wrath of the Righteous