Dawn Raider jsem hrál snad v roce jejího vzniku okolo roku 1990. Do dnes nechápu, jak se ke kamarádovi vlastně dostala. Je to taková neznámá hra a v podstatě nikdo v mém okolí ji neznal a nikdy nehrál.
Jelikož je to hodně dávno a nehráli jsme ji zas tak moc, tak mě napadá jen pár věcí, které si v souvislosti s touto hrou dokážu vybavit, ale za krátký komentář to stojí.
Hlavní výhoda spočívala v tom, že se dala hrát v multiplayeru a to jsme také s kamarádem náležitě využili. Vlastně jinak než v multiplayeru jsme ji snad nikdy nehráli. Pamatuji si, jak jsme se pokoušeli všemožné krýt, jeden sbíral vylepšení a potom dával pozor na druhého, než se mu povedlo také vylepšit arsenál zbraní.
Další věc, která mne ihned napadá je fakt, že hra byla extrémně, ale extrémně těžká a pamatuji si, že jsme se nikdy nikam daleko nedostali. Na druhou stranu to mohlo být i tím, že jsme byli ještě malé děti, kdo ví, jak by se to hrálo dnes.
Vím, že jsme si vždy chválili rychlost a grafické zpracování hry a byl to žánr, který nás hodně bavil. Dodnes si rád zahraju některé jeho vylepšené klony třeba na Switchi. Ta grafika mě tenkrát celkem dost brala a hlavně letadélka vypadala super. Znal jsem podobné hry již z Atari 800XE, ale tady to byl úplně jiný level.
Jediné, co mi vždy trochu vadilo, byl ten PC Speaker, který loudil jen takové pazvuky. Byli jsme na něj sice tenkrát zvyklý a v některých hrách zněl celkem obstojně, ale v této hře mi vyloženě nesedl. Chtělo to hold nějaký zvukový podklad, který by do hry přinesl trochu hloubky. Nicméně i tak jsme ze hry byly v 8 letech unesený a propařili spoustu hodin.
Když jsem si na hru po několika letech, nebo spíše desetiletích vzpomněl, dokázal jsem jí po několika dnech pátrání najít, snad i kvůli tomu názvu, který se mi nějak pořád držel v hlavě.
Není to sice monstrózní hra, kterou by každý znal, ale tak nějak mi utkvěla v paměti a pořád si vybavuji její hraní. Znamená to tedy, že mě hra svým způsobem oslovila a zůstala v mých nostalgických vzpomínkách. Vzdávám jí tedy tímto krátkým komentářem takovou malou poctu.
Jelikož je to hodně dávno a nehráli jsme ji zas tak moc, tak mě napadá jen pár věcí, které si v souvislosti s touto hrou dokážu vybavit, ale za krátký komentář to stojí.
Hlavní výhoda spočívala v tom, že se dala hrát v multiplayeru a to jsme také s kamarádem náležitě využili. Vlastně jinak než v multiplayeru jsme ji snad nikdy nehráli. Pamatuji si, jak jsme se pokoušeli všemožné krýt, jeden sbíral vylepšení a potom dával pozor na druhého, než se mu povedlo také vylepšit arsenál zbraní.
Další věc, která mne ihned napadá je fakt, že hra byla extrémně, ale extrémně těžká a pamatuji si, že jsme se nikdy nikam daleko nedostali. Na druhou stranu to mohlo být i tím, že jsme byli ještě malé děti, kdo ví, jak by se to hrálo dnes.
Vím, že jsme si vždy chválili rychlost a grafické zpracování hry a byl to žánr, který nás hodně bavil. Dodnes si rád zahraju některé jeho vylepšené klony třeba na Switchi. Ta grafika mě tenkrát celkem dost brala a hlavně letadélka vypadala super. Znal jsem podobné hry již z Atari 800XE, ale tady to byl úplně jiný level.
Jediné, co mi vždy trochu vadilo, byl ten PC Speaker, který loudil jen takové pazvuky. Byli jsme na něj sice tenkrát zvyklý a v některých hrách zněl celkem obstojně, ale v této hře mi vyloženě nesedl. Chtělo to hold nějaký zvukový podklad, který by do hry přinesl trochu hloubky. Nicméně i tak jsme ze hry byly v 8 letech unesený a propařili spoustu hodin.
Když jsem si na hru po několika letech, nebo spíše desetiletích vzpomněl, dokázal jsem jí po několika dnech pátrání najít, snad i kvůli tomu názvu, který se mi nějak pořád držel v hlavě.
Není to sice monstrózní hra, kterou by každý znal, ale tak nějak mi utkvěla v paměti a pořád si vybavuji její hraní. Znamená to tedy, že mě hra svým způsobem oslovila a zůstala v mých nostalgických vzpomínkách. Vzdávám jí tedy tímto krátkým komentářem takovou malou poctu.
Metroid Dread
Pro: grafika, multiplayer, nostalgie
Proti: hudba, zvuk