Tak toto byl velmi drsný Dětský svět. Je to takové lowcostové Last of Us pro všechny. V čele je tu velmi silný příběh o vztahu dvou sourozenců, kteří k sobě musí najít cestu v depresivní a zároveň impozantní středověké Francii, která tím nejlepší způsobem ohýbá historii.
Jestli něco evropská studia umí opravdu výtečně, tak vytvořit bezkonkurenční virtuální prostředí, ze kterého sami pochází. Už dlouho jsem nezažil, že bych s otevřenou pusou procházel středověké město, katedrály, venkovské usedlosti nebo lesy. Všechno je skvěle nasvícené, od pohledu realistické, zahalené do ponuré atmosféry pomalu přicházející katastrofy a beznaděje. Opravdu poslední místo, kam byste vyhnali dospívající holku a pětiletého kluka. Nejsilnější místo bych vypíchnul opuštěné bojiště plné mrtvol zahalené v mlze. Takto mrazivé pocity jsem u hry dlouho nezažil a o to víc jsou umocněné výborným soundtrackem. Jenom zamrzí nepřesvědčivý dabing. Hrál jsem to s anglickým, protože francouzština mi vytahuje už tak velký uši, ale pokud to někdy budu hrát znovu, tak v originále.
Samotný gameplay je bohužel nejslabším článkem. Za léta, co zkouším různé stealth hry nebo alespoň pasáže, jsem definitivně dospěl k závěru, že to jednoduše nejde vyřešit tak, aby celá hra nepůsobila hloupě. Procházení pár centimetrů od enemáka s hlasitým cupitáním je tu na běžném pořádku, stejně jako vyhýbání se za pochodu jejich slepým úhlům, které tu opravdu hrají hodně v jejich neprospěch. Co mi víc vadilo, tak že když jsem prakem zastřelil jednoho týpka přímo před očima druhýho, tak asi 30 sekund byl v pozoru a mumlal něco, jako že mě najde a zabije, načež ho to přestalo bavit, tak se postavil do původní polohy s tím, že "na to nemá čas". Jako wtf?
Nejhorší ale považuju situace, kdy jste i přes to nuzné množství herních mechanik donuceni dělat něco, co nechcete jenom proto, že vám to hra nedovolí. Je to opravdu striktně lineární zážitek a já jako hráč jsem neměl téměř žádnou možnost řešit náhlé situace jinak. Prostě když držím louči, tak ji nemůžu na pár sekund podat jednomu ze dvou kluků, kteří jdou se mnou, abych nemusel nahnat krysy na jakýhosi chudáka. Nebo, že i když jsem v podstatě celou hru obklopený věcma, co hoří, tak si je prostě zapálit nemůžu, protože ve Francii hoří pouze klacíky poskládané na úhledné hromádce. Nebo si nemůžu vzít lucernu od mrtvého strážného. Anebo proboha nemůžu zachránit Rodrika, který tlačí obří vozík, páč se spawnuje nekonečné množství lučištníků. Tuto scénu jsem opakoval asi 20x, protože jsem nepochopil, že jednoduše nemám volbu. A vůbec jsem nebyl smutnej, ale neskutečně nasranej na tak tupý vyústění.
Ale toto jsou tentokrát drobnosti. Příběh a gameplay je tak akorát rozkouskovaný, aby nezačal nudit. Hra krásně plyne, dobře a jednoduše se ovládá, nemusí se u toho moc přemýšlet a stačí se nechat unášet tou atmosférou, těch pár frustrujících pasáží se už nějak přetrpí samo. Plague Tale předčil očekávání, zvlášť po dvou velkých drahých AAA hrách, které jsou přinejlepším meh, je toto skvělý zážitek. Hra nemusí mít 60 hodin a být vyplněná vatou, abych si ji dosyta užil.
Jestli něco evropská studia umí opravdu výtečně, tak vytvořit bezkonkurenční virtuální prostředí, ze kterého sami pochází. Už dlouho jsem nezažil, že bych s otevřenou pusou procházel středověké město, katedrály, venkovské usedlosti nebo lesy. Všechno je skvěle nasvícené, od pohledu realistické, zahalené do ponuré atmosféry pomalu přicházející katastrofy a beznaděje. Opravdu poslední místo, kam byste vyhnali dospívající holku a pětiletého kluka. Nejsilnější místo bych vypíchnul opuštěné bojiště plné mrtvol zahalené v mlze. Takto mrazivé pocity jsem u hry dlouho nezažil a o to víc jsou umocněné výborným soundtrackem. Jenom zamrzí nepřesvědčivý dabing. Hrál jsem to s anglickým, protože francouzština mi vytahuje už tak velký uši, ale pokud to někdy budu hrát znovu, tak v originále.
Samotný gameplay je bohužel nejslabším článkem. Za léta, co zkouším různé stealth hry nebo alespoň pasáže, jsem definitivně dospěl k závěru, že to jednoduše nejde vyřešit tak, aby celá hra nepůsobila hloupě. Procházení pár centimetrů od enemáka s hlasitým cupitáním je tu na běžném pořádku, stejně jako vyhýbání se za pochodu jejich slepým úhlům, které tu opravdu hrají hodně v jejich neprospěch. Co mi víc vadilo, tak že když jsem prakem zastřelil jednoho týpka přímo před očima druhýho, tak asi 30 sekund byl v pozoru a mumlal něco, jako že mě najde a zabije, načež ho to přestalo bavit, tak se postavil do původní polohy s tím, že "na to nemá čas". Jako wtf?
Nejhorší ale považuju situace, kdy jste i přes to nuzné množství herních mechanik donuceni dělat něco, co nechcete jenom proto, že vám to hra nedovolí. Je to opravdu striktně lineární zážitek a já jako hráč jsem neměl téměř žádnou možnost řešit náhlé situace jinak. Prostě když držím louči, tak ji nemůžu na pár sekund podat jednomu ze dvou kluků, kteří jdou se mnou, abych nemusel nahnat krysy na jakýhosi chudáka. Nebo, že i když jsem v podstatě celou hru obklopený věcma, co hoří, tak si je prostě zapálit nemůžu, protože ve Francii hoří pouze klacíky poskládané na úhledné hromádce. Nebo si nemůžu vzít lucernu od mrtvého strážného. Anebo proboha nemůžu zachránit Rodrika, který tlačí obří vozík, páč se spawnuje nekonečné množství lučištníků. Tuto scénu jsem opakoval asi 20x, protože jsem nepochopil, že jednoduše nemám volbu. A vůbec jsem nebyl smutnej, ale neskutečně nasranej na tak tupý vyústění.
Ale toto jsou tentokrát drobnosti. Příběh a gameplay je tak akorát rozkouskovaný, aby nezačal nudit. Hra krásně plyne, dobře a jednoduše se ovládá, nemusí se u toho moc přemýšlet a stačí se nechat unášet tou atmosférou, těch pár frustrujících pasáží se už nějak přetrpí samo. Plague Tale předčil očekávání, zvlášť po dvou velkých drahých AAA hrách, které jsou přinejlepším meh, je toto skvělý zážitek. Hra nemusí mít 60 hodin a být vyplněná vatou, abych si ji dosyta užil.
