Když mi přítelkyně odjela na dlouhodobější pracovní stáž, přemýšlel jsem, čím bych si mohl zaplácnout čas, který je ve většině minut zaplněn čekáním na Godota, až se vrátí a vše zase bude tak, jak má být. Vlastně jsem nemusel ani přemýšlet, volba padla na HD verzi HoMaMu trojky, na kterou jsem pokukoval už delší dobu, ale bylo mi jasné, že jakmile jí zapnu, nebude to hraní na pár hodin, jako spíš na pár dnů až týdnů. Hru jsem si tedy na Steamu dal do sledování a čekal na nějakou vhodnou chvíli (rozuměj - až bude hra v takový slevě, že bude skoro zadarmo). Nakonec moje čekání přetnul o Vánocích e-mail, ve kterém mi kamarád píše, že aby mi udělal radost, posílá mi kód na hru...no a tak začala moje melancholická vzpomínací epopej.

Věřím, že už od prvního odstavce je patrné, že jsem fanoušek této hry. Především teda třetího dílu a hlavně té Complete edice, kterou tenkrát nějakého génia napadlo narvat do Game4U a táta mi ji tenkrát s obrovským očekáváním jedno sobotní dopoledne přivezl, když přijel z práce. Od toho momentu se u nás scházela na střídačku skoro celá třída a všichni jsme mastili jednu mapu vedle druhé na jednom počítači. Prakticky až do zblbnutí. Tušil jsem tedy, že návrat HD verze bude v podobném duchu. Tedy dokud jsem nezjistil, že tady nemá ani šedesát procent. V tu chvíli jsem se trošku zarazil...

Hru jsem tedy spustil, neznajíc názorů, ni recenzí, ni soudobých komentářů....samozřejmě, prvotní nadšení, kde melancholie převládala nad funkčností neznalo hranic. Povědomá hudba, povědomé obrázky, momenty, u kterých se mi nesčetněkrát zalesklo oko pod závojem slzy. Započal jsem první kampaň a oddával se líbezným vůním povánočních svátků s příměsí vánoční purpury. Po mnoha hodinách neustálého překlikávání tlačítka F2 s tím, že to snad není možný, jak ta hra vypadala a jak je upravená dnešní HD verze, kde bych byl stoprocentně přesvědčený, že původní hra vypadala přesně tak, jako dnešní HD verze, jsem usoudil, že na tlačítko F2 už klikat nebudu a budu si užívat hru tak, jak je. Tedy v HD...když tomu tak říkají.

Užíval si hraní, užíval si melodické líbeznosti v podobě vymazleného soundtracku, který se mi nesčetněkrát zdával i ve snech, abych ho následně sem tam slyšel i v různých pořadech, filmech, seriálech a snad mám pocit, že i v Ulici už jsem pár tónů zaslechl, když tu náhle pád hry. Nu, asi náhoda. Po pár hodinách další pád hry. Pronesl jsem "kurva, to si to ten pád nemohla hra nechat na moment těsně po autosejvu a ne uprostřed tvrdé řežby se zelenými draky?" Ne, nemohla. Pádů bylo v nadcházející době hned několik. Abych byl dostatečně akurátní, ale zároveň ne nebetyčně sprostý, musím konstatovat, že mě to docela nasralo. To si ti, co předělávali původní hru nedokázali pohlídat, aby to nepadalo?

Navíc, a to mi dlouho nedocházelo, jsem začal přemýšlet nad tím, že tohle je vlastně HD verze úplně té původní hry. Kde jsou jako ty dva datadisky? Začal jsem tedy pročítat komentáře, názory a recenze a začal se postupně vztekat. Z nostalgie a žití ze vzpomínek jsem si uvědomil, že vlastně hraju první verzi hry Heroes of Might and Magic III. Ne tu complete edici, jejichž kompaktní nosiče jsem tak líbezně otíral kapesníčkem, aby ani smítko nedopadlo na relikvii dětství. Pročítal jsem recenze a zjišťoval, že tady práci někdo zatraceně zfušoval.

Nakonec jsem tedy uznale pokýval, ano, tady těch 58 procent má opodstatnění a s tlakem na srdci jsem umístil svojí šedesátkovou číslovku. Nehodnotím ale hru jako takovou, jako spíš to, co tu od originálu bylo upraveno. To, že hra nedisponuje datadisky, to mi přijde jako herní vražda...