Piranha Bytes s Elexem ukázali jednu věc, kterou vidím velmi nerad. Za 16 let od vydání prvního Gothicu se studio nikam moc neposunulo. A tak jak mě bavil především Gothic 2, o ELEXu totéž říct nemohu. Na vině může být vývoj her jako takových, mé zestárnutí o těch 16 let, nebo stagnace studia, které dělá stále jedno a to samé RPG s různou grafikou, názvy a zápletkou.


Starý známý

Začátek ELEXu je Gothic jak vyšitý, pokud tedy vynechám sestřelení vašeho letounu. Ať se hráč na zem dostane jakkoli, čeká ho to samé co už nám Piraně kdysi ukázali. Když jsem byl výstřelem shozen ze srázu do míst, odkud není návratu, když jsem se probral u vody v otrhaných hadrech a když jsem za chvíli našel spřízněnou duši, která mi pomohla, neustále jsem měl na mysli Gothic 1. Následný příchod do vesnice Goliot hráče ještě více utvrdí v tom, že hraje vlastně Gothic, ta podoba je neuvěřitelná. Nejen po stránce stylu, ale také tím jak otevřený je celý svět a přitom jak nemůže hráč udělat krok za hradby vesnice, protože první kuře, které jako kdyby ze světa Gothicu vypadlo, mu dá s největší pravděpodobností instant kill. Ten kdo nezná Piranha Bytes zde dostane velmi tvrdou lekci. Svět ELEXU je krutý a neodpouští, jako jiné hry od Piraní, což není nutně špatně. Mnohdy naopak.

Naštěstí je na začátku dost úkolů, které nevyžadují boj, a tak hráč získá zkušenosti jiným způsobem, než bojem. Do takového 15 levelu se ale bude každá procházka krajinou rovnat něčemu mezi sebevraždou a hazardem a z bojů se bude často velmi rychle utíkat. Velmi povědomá bude taktéž každému znalci téměř nutnost volby jedné z několika frakcí, kdy se jednou volbu navždy uzamknou ty ostatní. Je libo být přírodní berserker z hlubokých lesů, divoký odpadlík žijící v poušti, technologicky založený klerik? Nebo se hráč přikloní nakonec na stranu Albů? Každá frakce má své vlastní problémy, jiný styl života, ale vždy lidé z jedné frakce nemají rádi ty z ostatních. Opět jasně čitelný rukopis tvůrců hry.


Piranha Bytes

ELEX šikovně rozvíjí mechaniky, které Piranha Bytes velmi dobře umí. Tedy spousty úkolů (jeden z achievementů hry je za splnění více jak 300 questů), které mají mnohdy více řešení, aniž by jiné než nalinkované volby byly dopředu jasné. Kolikrát až při plnění questu hráč zjistí, že lze nejen úkol splnit jinak, ale také lze podstatu úkolu zcela otočit a ze zadavatele se může klidně stát oběť. Taktéž otevřený svět, který neklade hráči žádné hranice je na první pohled příjemný, a to jak svojí rozlohou, tak rozmanitostí. Hráč si tak projde jak zasněžené hory, tak údolí s řekou, lesy, ale taktéž navštíví krajinou plnou lávy a zmaru, města, pevnosti, přehradu a podobně. Postav, se kterými lze hovořit je poměrně velké množství, počasí se střídá, tak jako den a noc, zbraní je taktéž velké množství, prostě v tomto směru Piranha Bytes nezklamali.

Oproti starším hrám se zde mísí jak fantasy tématika, tak moderní svět plný energetických štítů, blasterů, energo mečů, jetpacků a podobně. Hra se snaží vysvětlit, jak je možné, že na jednom kopci žijí lidé jak ve středověku, zatímco na horizontu je další vesnice, kde má hráč pocit, že hraje Šíleného Maxe, aby za dalším kopcem a řekou našel našlapanou technologickou pevnost. A tady někde jsem zjistil, že pro mě ELEX své kouzlo ztrácí.


Ztráta kouzla

ELEX se snažil přinést to dobré co Piranha Bytes umí, přimíchat do toho nové věci, ozvláštnit to větší diverzifikací jak terénu, tak frakcí, kde každá je absolutní originál. Jenže, k čemu je tohle všechno, když hra je schopna změnit zelenou louku plnou květin na zasněženou pláň s přesností na metr. Do očí bijící předěly, které dělí jednotlivé biomy jsou ale to nejmenší. Mapu, která je nepřehledná, radar který moc nepomůže, inventář který je na tom s nepřehledností hůře jak mapa, to jsou všechno drobnosti, které jsou ale bohužel součástí celku. Dá se přes ně ale přenést, člověk si koneckonců zvykne téměř na všechno.

Co mi na ELEXu vadilo nejvíce byla nekvalitní práce u spousty rozhovorů, úkolů, příběhových “zvratů”, či celková rozbitost umělé inteligence, ale i hry samotné. Na jednu stranu musím říct, že hra mi za 95 hodin co jsem jí hrál nespadla ani jednou, na druhou stranu, abych procházel předměty jako kdyby neexistovali, zabil velkého kamenného trolla, poté zavadil o jeho ruku a on se odkutálel, jako kdyby vážil pár gramů, abych blasterem střílel do nepřítele a jasně viděl jak střely proletí skrz bez jakéhokoli účinku a začala účinkovat tak pátá, šestá střela, stál uprostřed deště a neslyšel ho, abych běžel a neslyšel své kroky, ale třeba abych uprostřed sněhové vánice slyšel jemný větřík, který by sotva pohnul větvičkou a do toho slyšel klidné cvrčky, tohle všechno nabourává pocit z toho, že jste tam.

Co mi také vadilo byla neschopnost hry počítat s tím, že hráč se v otevřeném světě zachová jinak, než bylo plánováno. Jako příklad použiji situaci, kdy jsem náhodně cestou krajinou objevil několik robotů u opuštěných budov. Zničil jsem je a tím jak jsem je prohledával, získal jsem z nich, kromě běžných věcí, také 5 UI čipů, čímž jsem splnil úkol “Zblázněná UI”. Jen tak, z ničeho nic. Hra vám jednoduše oznámí, že jste splnili úkol, i když jste od nikoho nedostali zadání, netušíte o jaký úkol jde, jestli s něčím souvisí, prostě nevíte nic. Ale máte splněno. Nechal jsem tedy to být.
Po nějaké době, řádově v hodinách herního času, jsem narazil na Annu, postavu, kterou zranil přímo přede mnou robot, který byl okolními strážemi následně zničen. Anna mi vysvětlila, že se robotu porouchala UI jednotka a že je nutné najít další jemu podobné a zlikvidovat je, jednotky jí přinést a že dle toho upraví všechny ostatní roboty. Poprosila mě, abych byl rychlý, než další roboti se zblázněnou UI někomu dalšímu ublíží. A zde přichází kámen úrazu ELEXu.
Má postava ty UI čipy jednoduše již měla, okamžitě v rozhovoru tedy byla možnost Anně čipy dát. Sotva tedy Anna dořekla varování, abych si pospíšil, aby nebyl nikdo další zraněn, jsem jí požadované čipy doslova narval do ruky, ještě než stihla zavřít pusu. Anna poděkovala a řekla mi, že jsem bohužel nebyl dostatečně rychlý, tím pádem zemřelo několik dalších lidí, než jsem se stihl vrátit, ale díky hrdino a měj se. WTF? Nevěřil jsem tomu, co mi řekla. Bohužel, podobných případů je celá řada a hru to velmi rozbíjí.
V jednom rozhovoru mi bylo řečeno, abych zabil určitou osobu (kterou jsem už dávno zabil někde cestou), že je nebezpečná a je nutné ji eliminovat. Protože ale již nebylo koho eliminovat, měla má postava v rozhovoru okamžitě volbu, že daná osoba již nežije. A NPC přede mnou mi začalo poté vyprávět, že o tom boji slyšel, že to byl krutý boj a má statečnost se donesla až k němu. Co na tom, že mi úkol zadal s vážnou tváří pět vteřin zpět v domnění, že daná osoba stále žije..
Nebo, když jsem přišel na místo, které se týkalo minulosti Jaxe poprvé, ,Jax nehnul ani brvou. Všechno jsem tam vybral, nenechal kámen na kameni a odešel. Když jsem na stejné místo ale přišel podruhé, s tím že jsem tam byl poslán v rámci úkolu, že mám na místě něco najít, aniž by mi kdokoli řeklo co, Jax se hned po příchodu za tklivé hudby rozplýval nad tím, jak si to tady pamatuje, jak mu vzpomínky vyplouvají na povrch apod. Co na tom, že jsem tam už byl.
Hra jednoduše nepočítá s tím, že hráč už někde mohl být, že už něco mohl udělat, že už daná situace, do které hráče NPC pomocí questů tlačí, neexistuje. Jednou to odpustíte, podruhé také, ale pak to začne být otravné.

Umělá inteligence je obecně na velmi špatné úrovni, bojový systém sice není tak toporný jako v Gothic sérii, ale že by byl nějak zásadně lepší se také říct nedá. Běžíte k nepříteli zezadu s mečem v ruce? Nevadí, jakmile jste dostatečně blízko, hra vás zpomalí, protože soubojový režim. Za celou hru jsem potkal asi tak 4 modely ženských postav, které se lišily pouze barvou a stylem vlasů, a vlastně také jménem. Kromě vašich společníků jsou ostatní postavy nezapamatovatelné, stále stojící na tom svém místě bez ohledu na to jestli je den, noc, déšť či slunečno.


ELEX ovládne všechny? Ale kdeže…

Pokud milujete hry od Piranha Bytes, přidejte si k mému hodnocení určitě dalších 10 - 15 procent v podobě nostalgických vzpomínek a unikátního herního stylu, který prostě jinde není. Z mého pohledu ale vařit 20 let stále stejné jídlo, jenom ho jinak kořenit, se přejí dříve nebo později každému.

ELEX je ve svém jádře těžké hardcore RPG, které má zajímavý svět, skvěle řešený systém přístupnosti, kdy okolní monstra nelevelují s postavou hráče, ale jsou již pevně definované, tak jako questy, které nabízejí více řešení.

Na druhou stranu, postavy nereflektují hráčův postup, umělá inteligence je špatná, questy mnohdy rozbité (ale vždy splnitelné), soubojový systém toporný, rozhraní hry přinejmenším nepřehledné, hra trpí i po letech na drobné technické problémy, navíc konec hry je spíše formální zakončení příběhu bez větších emocí, než oslavný trumf, na který se celou dobu hráč těší.