Rip and Tear until It's done. Doom Eternal se ke mě dostal asi s půl ročním zpožděním po vydání. Už od první videoprezentace jsem věděl, že hra bude mnohem dynamičtější a nedá hráčovi ani na chvíli vydechnout. To že hra bude mít komplikovanější systém gameplaye a dokonce managování zdraví nábojů či brnění jsem poznal hned v prvních dvou misích kdy mi bez milosti byly rozdrceny koule a moje nepotlačené ego, které spustilo hru na obtížnost Ultra Violence dostalo na prdel.

Doom Eternal se poněkud liší od svých předchůdců tak, že vám nedává moc na výběr jak zabíjet své proslulé nepřátele. Hra má nejen mnohem zběsilejší tempo, ale také vás nutí používat různé druhy zbraní na určitý druh nepřátel. U pinkyho se například musíte lstivě dostat za jeho prdel a nasypat mu ze svého boomsticku jinak si ani neškrtnete. Zkrátka na každého démona účinkuje něco jiného a to je třeba velmi rychle a bez rozmýšlení při zběsilém tempu hry využívat což může být pro mnoho lidí naprosto frustrující. Já jsem si však tento styl hraní velmi osvojil a jakmile jsem přišel na tento koloběh byl jsem k nezastavení. Stačí vědět kdy využít motorovou pilu k doplnění zdraví či nábojů a v podstatě se stanete strojem na zabíjení a s řádnou dávkou metalu od Micka Gordona co vám hraje v pozadí se dostanete do herní Nirvany. Během svého putování levely narazíte opět na secrety, kde tentokrát můžete sbírat vedle figurek i vinylové desky, které si pak můžete ve své pevnosti pouštět. V pevnosti se dá dělat více věcí. Třeba si zahrát původní dva doomy na stařičkém PC co má Doomguy ve svém pokojíčku. Dále tu máte své "Ripatorium, kde lze trénovat boj s démony.

Velmi otravné na této hře však bylo všelijaké proskakování sem a tam z rampy na rampu, z útesu na útes ve stylu Maria. Kolikrát jsem umřel víckrát jen proto, že jsem někam spadl kvůli špatně směrovanému skoku. Někdy toho bylo až přespříliš. Je pravda že při druhém hraní už jsem takový problém neměl, ale napoprvé to byl horor. Zasekl jsem se tak na desítky minut na jednom místě. Co mi však asi vadilo nejvíce byl design některých levelů, které na mě působily moc "fantasy". Nepůsobilo to vůbec "Doomovsky".

Příběh je průměrný, kdy se stejně jako v Doomu II Hell On Earth přesouváme na zemi po předchozím díle. I přesto je zde vskutku několik zábavných momentů a easter eggů. Použití BFG 10 000 jako teleport pro Doomguye přeci není žádný problém a vystřelit si jentak díru do Marsu taky ne.

Po této zběsilé jízdě a druhém dohrání jsem usoudil, že je to asi jedno z nejlepších FPS, které jsem kdy hrál. Málokdy kdy se mi stane, že bych dostal během hraní do téměř meditativního stavu. Jakmile se opravdu soustředíte na styl gameplaye, který tato hra vyžaduje okolní svět se vypíná. Jediné co tedy hře můžu vytknout je design některých levelů a skákání po platformách. Nový styl hraní vyžaduje absolutní koncentraci a nebude určitě pro každého. Každopádně já po každém dohrání cítím pocit zadostiučinění, že jsem zase jednou pomohl zastavit invazi pekelníků. Doom Eternal si mě získal a bude jistě patřit mezi mé nejoblíbenější hry vůbec. Je to pekelná jízda se vším všudy.