Z důvodů neznámých jsem jednoho pochmurného večera zavzpomínal na Need for Speed, konkrétně na příjemný herní zážitek, který mi přinesla pařba dílu Hot Pursuit 2 jedné teplé (nemyslím gay) prázdninové noci, když jsem byl ještě mladý a plný energie. Ačkoli počet mnou dohraných závodních her by spočítal na prstech jedné ruky narkoleptický pracovník s cirkulárkou, a dokonce ani nejsem zvyklý pařit hry přes noc, u Hot Pursuit 2 se to všechno sešlo. Přednosti tohoto dílu nejsou kdovíjak oslnivé, přesto popularita Hot Pursuit 2 byla veliká, čím to?
Základem je pěkná grafika a příjemné herní prostředí. Tratí nebylo mnoho, nebyly ani příliš sofistikované, ale přesto se mnohým hráčům, včetně mně, trefily do vkusu. Přírodní tématika v kontrastu s těmi nejnabušenějšími sporťáky působila velmi dobře. Až v rámci nedávného osvěžení vzpomínek na hru jsem pochopil, že herní design je inspirován některými americkými národními parky – např. sekvojí, středem jejíhož kmenu vede cesta, jsem měl tu čest projet i osobně při cestování po USA. Hratelnost nelze popsat jinak než slovem „pohodová“. A na tom se pro změnu nejvíce zasloužil solidní soundtrack, který jsem si pouštěl i dlouhá léta poté.
Na druhou stranu hardcore závodníky Hot Pursuit 2 nejspíš moc nepotěšil, obzvláště, když přišel po obecně asi nejuznávanějším dílu Porsche 2000. Hratelnost byla velmi jednoduchá, arkádová, vlastně i repetitivní, což tedy souvisí s tím menším množstvím tras a faktem, že jste všechny museli projet jak v trial módu, tak při honičkách s policií. Ty mně osobně spíše otravovaly, měl jsem neustále tendenci je srovnávat s GTA III. A paradoxně GTA III, ač není primárně závodní hrou, tak dle mě Hot Pursuit 2 poráželo i v samotném závodění, zejména co se týče fyziky a destrukčního modelu. Ono, když se řekne fyzika v Hot Pursuit 2, tak si vybavím Lambo, které po nárazu o příhodný kámen udělá ve vzduchu i několik desítek otáček, než dopadne na zem… Reálné modely aut však určitě potěšily každého. Spoilerem na závěr je, že jako malý jsem měl rád auta, která měla spoiler. Moje oblíbená auta v Hot Pursuit 2 byla Aston Martin V12 a Ferrari 550. Tahle auta paradoxně neměla spoiler. Tak snad jsem vám to příliš nevyspoileroval.
Základem je pěkná grafika a příjemné herní prostředí. Tratí nebylo mnoho, nebyly ani příliš sofistikované, ale přesto se mnohým hráčům, včetně mně, trefily do vkusu. Přírodní tématika v kontrastu s těmi nejnabušenějšími sporťáky působila velmi dobře. Až v rámci nedávného osvěžení vzpomínek na hru jsem pochopil, že herní design je inspirován některými americkými národními parky – např. sekvojí, středem jejíhož kmenu vede cesta, jsem měl tu čest projet i osobně při cestování po USA. Hratelnost nelze popsat jinak než slovem „pohodová“. A na tom se pro změnu nejvíce zasloužil solidní soundtrack, který jsem si pouštěl i dlouhá léta poté.
Na druhou stranu hardcore závodníky Hot Pursuit 2 nejspíš moc nepotěšil, obzvláště, když přišel po obecně asi nejuznávanějším dílu Porsche 2000. Hratelnost byla velmi jednoduchá, arkádová, vlastně i repetitivní, což tedy souvisí s tím menším množstvím tras a faktem, že jste všechny museli projet jak v trial módu, tak při honičkách s policií. Ty mně osobně spíše otravovaly, měl jsem neustále tendenci je srovnávat s GTA III. A paradoxně GTA III, ač není primárně závodní hrou, tak dle mě Hot Pursuit 2 poráželo i v samotném závodění, zejména co se týče fyziky a destrukčního modelu. Ono, když se řekne fyzika v Hot Pursuit 2, tak si vybavím Lambo, které po nárazu o příhodný kámen udělá ve vzduchu i několik desítek otáček, než dopadne na zem… Reálné modely aut však určitě potěšily každého. Spoilerem na závěr je, že jako malý jsem měl rád auta, která měla spoiler. Moje oblíbená auta v Hot Pursuit 2 byla Aston Martin V12 a Ferrari 550. Tahle auta paradoxně neměla spoiler. Tak snad jsem vám to příliš nevyspoileroval.
