Už jsem si zvykl na to, že si plno věcí neusnadňuju a dělám je prostě tak, jak mě napadnou. To, že je to v dnešní době smutné, covid se honí všude po světě, po Vašich rodinách, mezi námi, v krámě a bůhví kde ještě, a člověk cítí zmar a deprese už jenom z doby, ve které žije, neznamená, že se musíte stresovat ještě u počítače. Řekl by kdekdo. Smutnější ale je, že já jsem poslední měsíc utíkal za odpočinkem k počítači a hrál u něj Alien: Isolation, po kterém mi, ti co hráli jistě potvrdí, bylo ještě hůř.
Poslední měsíc jsem tedy žil v režimu. Vylezl jsem z domu - stres. Zalezl jsem domů, pustil počítač - stres. Navíc s potřebou si něco dokazovat a pokoušet se o suchý březen jsem si vlastně uvědomil, že jsem to možná trošku přehnal. Příští hra bude muset být o kočičkách, o obrovském množství kočiček, které budu virtuálně hladit, nebo se z toho regulérně poseru.
Jestli Vám to tedy ještě doteď nedošlo, tak Alien: Isolation je asi nejděsivější hra, kterou jsem kdy hrál. A ne, nemluví ze mě nostalgie ani prvotní pocity, mluví ze mě fakt, že u žádné hry jsem se dlouhodobě nikdy nebál, jako u téhle. A že jsem se už u pár her bál. The Suffering, Alone in the Dark, Penumbra, Alan Wake, Silent Hill...to mě tak napadá z fleku. Žádná ale nebyla tak zasraně dlouhá a neměla tak hnusně kousavou atmosféru díky prostředí vesmírné lodi Nostromo, jako právě Alien: Isolation.
Co si budeme, námět je prostě pecka. Ridley Scott Vetřelce dobře vymyslel a Giger ho geniálně nakreslil. Jeho sny bych teda sakra nechtěl mít, stačí, že hraju hry, kde se jeho sny zvěčňují a mě je z toho do breku. Prostředí lodi mi totiž v jistých momentech připomnělo dva adventurní kousky Dark Seed, kde bych prostředí označil minimálně jako znepokojivé a následně jako totálně k posrání. Co naplat, námět je jasnej, to, že nemám nervy na to, abych poslouchal zvukové záznamy lodní posádky, nebo si pročítal různé deníkové záznamy, abych se jako dozvěděl víc, co se na Nostrolomo dělo, to je prostě fakt. Musel jsem se tedy po příběhové stránce spokojit alespoň s tím, že jsem na lodi, na které je vetřelec, všude je tma, sem tam blikne světlo, v některých místech se skrývá pár šílenců s puškou, kterým už z toho šílenství jeblo, šramot ve všech záhybech lodi, včetně vzduchové šachty....a když už máte pocit, že to nemůže být horší, tak Vás hra po asi dvaceti hodinách běsnění vpraví do hnízda vetřelce a Vy už jako nevíte, co se sebou dál...protože Vám pod nohama běhají malý miminka a to je snad ještě horší, než když po lodi chodí velká zrůda.
Abych ale také řekl něco o samotné hře. Jednak mě fascinovalo, že na to, jak je graficky vymazlená, mi na mém obstarožním notebooku poměrně obstojně šlapala. Navíc šlapala a já měl možnost kochat se i s grafikou. To je pro mě věc nevídaná a ten 3D pohled jsem si prostě užíval. Místy možná víc, než bych chtěl. Atmosféra ale neskutečná a když musíte sejvovat, máte co dělat, abyste se stresem neposrali. Save totiž probíhá jen na předem stanovených místech zadáním identifikační karty do takového přístroje, kde autorizace trvá asi tři vteřiny a během tří vteřin na Vás může skočit šmejd z vesmíru a Vy se poserete podruhý. Nejen strachem, ale i vztekem, že celou tu jednu cestu přes půl lodi musíte absolvovat znova. Nicméně vetřelec na Vás nemusí skočit jenom u sejvu, on si Vás může vyčuchat i když jste schovaný ve skříni a klepete v ní nejen kosu, ale i poslední záchvěv života před infarktem. Také to má moc rád v momentě, kdy si pročítáte lodní záznamy a tak jsem si je ve druhé polovině pročítat prostě přestal. Hra ale nabízí celou řadu nádherných momentů a to jak v rámci intermezza na planetě, která jak kdyby z oka vypadla z filmu Prometheus, tak ke konci hry ve vesmíru, když si to korzujete po povrchu vesmírné lodi a snažíte se z ní dostat pryč.
Vetřelec je prostě pojem a tato hra mu nadobro potvrdila své místo i v průmyslu herním. Nejen, že to je jedna z nejlepších 3D stealth akcí, kterou jsem kdy hrál, také se jedná o pro mě nejděsivější zážitek za hodně dlouhou dobu. Tak strašidelný, že jsem o hře před kamarády musel neustále mluvit, chválit ji, být jí fascinován. Po práci jsem se pokaždé těšil, jak jí zapnu, ale hned, jak jsem jí zapnul, už jsem přemýšlel, kdy jí zase vypnu. Musím ale říct, že to na můj poměr trošku přetáhla s délkou. Hrál jsem jí dobrých 25 hodin a během té doby jsem plnil úkoly srovnatelné s devadesátkovými akcemi typu Doom nebo Heretic. Dojdi sem, otevři tohle, zavři tamto, získej klíč tady a támhle. A podobné úkoly ke konci docela dost otráví. Pořád to ale drží neskutečně pěkně nasnímaný interiér vesmírné lodi, který vypadá úchvatně i po těch 25ti hodinách...a taky fakt, že hraní a ingame videa se tu místy prolínají v jedno, takže se tu občas setkáte s momenty, na které nikdy nebudete chtít zapomenout. A nemluvím jen o tom, když ukládáte hru a během ukládání se podíváte doleva, kde nic není, tak se pro klid duše podíváte ještě doprava, kde na Vás pokukuje asi třímetrovej milovník lidského pachu a asi o půl setiny sekundy na to, kdy Váš mozek pochopí, že jste mrtví, na Vás skočí, a Vy si uvědomíte, že tik v oku není z nedostatku hořčíku, ale z faktu, že Vaše nervy zrovna poznaly středověk.
Poslední měsíc jsem tedy žil v režimu. Vylezl jsem z domu - stres. Zalezl jsem domů, pustil počítač - stres. Navíc s potřebou si něco dokazovat a pokoušet se o suchý březen jsem si vlastně uvědomil, že jsem to možná trošku přehnal. Příští hra bude muset být o kočičkách, o obrovském množství kočiček, které budu virtuálně hladit, nebo se z toho regulérně poseru.
Jestli Vám to tedy ještě doteď nedošlo, tak Alien: Isolation je asi nejděsivější hra, kterou jsem kdy hrál. A ne, nemluví ze mě nostalgie ani prvotní pocity, mluví ze mě fakt, že u žádné hry jsem se dlouhodobě nikdy nebál, jako u téhle. A že jsem se už u pár her bál. The Suffering, Alone in the Dark, Penumbra, Alan Wake, Silent Hill...to mě tak napadá z fleku. Žádná ale nebyla tak zasraně dlouhá a neměla tak hnusně kousavou atmosféru díky prostředí vesmírné lodi Nostromo, jako právě Alien: Isolation.
Co si budeme, námět je prostě pecka. Ridley Scott Vetřelce dobře vymyslel a Giger ho geniálně nakreslil. Jeho sny bych teda sakra nechtěl mít, stačí, že hraju hry, kde se jeho sny zvěčňují a mě je z toho do breku. Prostředí lodi mi totiž v jistých momentech připomnělo dva adventurní kousky Dark Seed, kde bych prostředí označil minimálně jako znepokojivé a následně jako totálně k posrání. Co naplat, námět je jasnej, to, že nemám nervy na to, abych poslouchal zvukové záznamy lodní posádky, nebo si pročítal různé deníkové záznamy, abych se jako dozvěděl víc, co se na Nostrolomo dělo, to je prostě fakt. Musel jsem se tedy po příběhové stránce spokojit alespoň s tím, že jsem na lodi, na které je vetřelec, všude je tma, sem tam blikne světlo, v některých místech se skrývá pár šílenců s puškou, kterým už z toho šílenství jeblo, šramot ve všech záhybech lodi, včetně vzduchové šachty....a když už máte pocit, že to nemůže být horší, tak Vás hra po asi dvaceti hodinách běsnění vpraví do hnízda vetřelce a Vy už jako nevíte, co se sebou dál...protože Vám pod nohama běhají malý miminka a to je snad ještě horší, než když po lodi chodí velká zrůda.
Abych ale také řekl něco o samotné hře. Jednak mě fascinovalo, že na to, jak je graficky vymazlená, mi na mém obstarožním notebooku poměrně obstojně šlapala. Navíc šlapala a já měl možnost kochat se i s grafikou. To je pro mě věc nevídaná a ten 3D pohled jsem si prostě užíval. Místy možná víc, než bych chtěl. Atmosféra ale neskutečná a když musíte sejvovat, máte co dělat, abyste se stresem neposrali. Save totiž probíhá jen na předem stanovených místech zadáním identifikační karty do takového přístroje, kde autorizace trvá asi tři vteřiny a během tří vteřin na Vás může skočit šmejd z vesmíru a Vy se poserete podruhý. Nejen strachem, ale i vztekem, že celou tu jednu cestu přes půl lodi musíte absolvovat znova. Nicméně vetřelec na Vás nemusí skočit jenom u sejvu, on si Vás může vyčuchat i když jste schovaný ve skříni a klepete v ní nejen kosu, ale i poslední záchvěv života před infarktem. Také to má moc rád v momentě, kdy si pročítáte lodní záznamy a tak jsem si je ve druhé polovině pročítat prostě přestal. Hra ale nabízí celou řadu nádherných momentů a to jak v rámci intermezza na planetě, která jak kdyby z oka vypadla z filmu Prometheus, tak ke konci hry ve vesmíru, když si to korzujete po povrchu vesmírné lodi a snažíte se z ní dostat pryč.
Vetřelec je prostě pojem a tato hra mu nadobro potvrdila své místo i v průmyslu herním. Nejen, že to je jedna z nejlepších 3D stealth akcí, kterou jsem kdy hrál, také se jedná o pro mě nejděsivější zážitek za hodně dlouhou dobu. Tak strašidelný, že jsem o hře před kamarády musel neustále mluvit, chválit ji, být jí fascinován. Po práci jsem se pokaždé těšil, jak jí zapnu, ale hned, jak jsem jí zapnul, už jsem přemýšlel, kdy jí zase vypnu. Musím ale říct, že to na můj poměr trošku přetáhla s délkou. Hrál jsem jí dobrých 25 hodin a během té doby jsem plnil úkoly srovnatelné s devadesátkovými akcemi typu Doom nebo Heretic. Dojdi sem, otevři tohle, zavři tamto, získej klíč tady a támhle. A podobné úkoly ke konci docela dost otráví. Pořád to ale drží neskutečně pěkně nasnímaný interiér vesmírné lodi, který vypadá úchvatně i po těch 25ti hodinách...a taky fakt, že hraní a ingame videa se tu místy prolínají v jedno, takže se tu občas setkáte s momenty, na které nikdy nebudete chtít zapomenout. A nemluvím jen o tom, když ukládáte hru a během ukládání se podíváte doleva, kde nic není, tak se pro klid duše podíváte ještě doprava, kde na Vás pokukuje asi třímetrovej milovník lidského pachu a asi o půl setiny sekundy na to, kdy Váš mozek pochopí, že jste mrtví, na Vás skočí, a Vy si uvědomíte, že tik v oku není z nedostatku hořčíku, ale z faktu, že Vaše nervy zrovna poznaly středověk.
Four Last Things
Pro: Atmosféra se opírá o skvělý námět, zároveň se v krásném grafickém zpracování odehrávají nezapomenutelné momenty a když už jsme u znepokojivé hudby, tak i ta je důsledkem toho, že Alien: Isolation je nejděsivějším zážitkem za hodně dlouhou dobu.
Proti: K dokonalosti mi vadila, na můj vkus, přepálená délka, která těží absolutně z atmosféry, ale to, co ve hře máte dělat se prolíná stále dokola a ke konci začne decentně nudit.