Ve chvíli, kdy mi doma po dlouhém odkládání přistála FIFA 21, můžu konečně uzavřít kapitolu jménem FIFA 20. Ne že bych se nového dílu bál z hlediska kvality nebo ceny, to mi jen dvacítka tak moc sedla do nálady a nemohl jsem se od ní skoro rok a půl odtrhnout. Z důvodů nejprve zdravotních (dávno před covidem), poté karanténních (to už při covidu) jsem měl právě tento ročník dokonce dva kalendářní roky po sobě ve statistice Play Station Network jako nejhranější hru roku a v součtu jsem u ní proseděl téměř 900 hodin. To už je láska. Nebo nemoc. Nebo něco mezi tím. 

Často se píše, že fotbalová značka od EA je každý rok stejná. Není to přesné. Posledních pár let totiž sleduji jistý vzorec. Na podzim vyjde nová FIFA, objeví se výtky na to, že je moc stejná, případně moc jiná. V případě dvacítky jsem pozoroval nemotorné obránce, občasně dřevěné brankáře, kteří odmítají vyběhnout. S prvními vyšlými opravami se rozdíly pomalu začnou mazat a do Vánoc je tu téměř úplně jiná hra, paradoxně ale najednou velice podobná minulému ročníku. Právě tady to platilo víc než kdy dříve, ale hned po prvních několika zápasech jsem se nemohl zbavit pocitu, že právě tady je poměr fotbalovosti / arkádovosti a (velmi) přiměřené realističnosti vyrovnaný právě tak akorát, abych se náramně pobavil. 

Protože online hraní příliš neholduji, drtivá většina zážitku se u mě odehrávala v trenérské kariéře. Rozehrál jsem si ji za milovaný Liverpool a zatímco pro většinu hráčské FIFA komunity je onou závislostí online složka FUT, pro mě byla drogou právě kariéra. Od první tiskové konference trenéra s mojí přibližnou podobou jsem si nemohl pomoct a právě zmiňovaný rok a půl jsem jen výjimečně neodehrál po příchodu z práce jeden dva mače. Právě kariéra s možností přibrat si ke klubu i reprezentaci přináší spoustu zábavy, taktických prvků v nákupu mladých hráčů a jejich intenzivního tréninku nebo zvedání sebevědomí hráčů po prohře nebo slibných mladíků na lavičce, kteří se ne a ne dostat do základu a jejich frustrace přirozeně roste. Tahle volba mi nakonec vydržela patnáct sezón, na jejímž konci mi vedení klubu trochu nedůstojně oznámilo, že je nadšeno z mé práce - a že mi blahopřeje k zaslouženému důchodu. Následoval alespoň výčet mých úspěchů, ale na závěr takového fláku a stovek hodin hraní bych čekal třeba trofej nebo širší statistiky - zkrátka něco, k čemu nemám přístup v libovolné chvíli.

V závěru kariéry jsem měl v liverpoolském útoku trojici hráčů se souhrnným hodnocením 97-98-98, což je síla takřka nezastavitelná. V posledních sezónách jsem zejména díky této útočné trojpalici porážel kohokoli leckdy i rozdílem třídy, ale i tak si občas umělá inteligence postaví hlavu a nejde to. Nejednou se mi stalo, že jsem silného soupeře typu londýnské Chelsea rozdrtil hokejovým výsledkem 8:0, abych hned v následujícím klání v totožné sestavě sotva dokázal vytvořit dvě tři přihrávky po sobě a bez nároku na solidní výsledek podlehl průměrnému West Hamu 0:3. Právě s umělou inteligencí souvisí i tradiční výtka všech hráčů, kteří si proti CPU zahráli větší množství zápasů. Dříve nebo později totiž přijde chvíle, kdy víte, kudy na soupeře. Takže pokud máte na křídle jen trochu rychlého a slušně driblujícího hráče, vydáte se s ním dopředu, uděláte kličku nejbližšímu obránci a než k vám seběhne druhý, napálíte míč k bližší tyči nebo nahrajete ve vápně volnému hráči. Nefunguje to vždy, ale když jde do tuhého, tak to většinou zafunguje jako taková záchranná brzda před prohrou. 

I když tedy mám spoustu připomínek, jedná se v celkovém náhledu spíš o drobnosti, než o výtky a za jedinou chybu bych tak označil absenci silného příběhu v single playeru. Trilogie Alexe Huntera byla totiž tak návyková, že její náhrada v podobě světového turné Volta zkrátka nemůže stačit, byť jsem rád za to, že se tvůrci pokusili alespoň o nějakou náhradu. Herně ale beru FIFA 20 jako jeden z nejlepších a nejvyváženějších ročníků.