To první, co na Ethanu Carterovi zaujme, je na svoji dobu nebývalý přírodní fotorealismus. Tato technologická atrakce sice vedle toho obsahuje několik dobrých nápadů, ale nemá bohužel, až na samotný závěr, který je inspirován jednou klasickou povídkou, jejíž jméno by bylo spoilerem (jedná se o Případ na mostě přes Soví řeku od Ambrose Bierce), dostatečně vypravěčky silný tah na branku, nemluvě o tom, že nevysvětlení jedné z hlavních herních mechanik (směrového skládání rozptýlených slov) považuji za neomluvitelné a po hodině hledání kamínku v lese jsem měl silné nutkání Ethana i s jeho otravnou rodinou nechat vanished forever.
Hra je přitom v zásadě triviální, ale tím, že před vámi na začátku nefér zatají herní pravidlo, chce vypadat náročnější, než je. Navíc, byť mě odsuzování bezhádankových her vždy připadalo hloupé, si zrovna v tomto konkrétním případě myslím, že by si propracovanější hádanky zasloužila. A nejen to - kochání se fotorealisticky zapadajícím sluníčkem a jeho odlesky v listoví stromů jdoucí na hranici kýče totiž přece jen až tak dlouho nevydrží a jednotlivé žánrové příběhy jsou bohužel jen vypravěčské zkratky. Bylo by ku prospěchu věci, kdyby tyto příběhy nabývaly silnějších a propracovanějších kontur skrze hráčovo delší prodlévání v jejich světě zprostředkovaném nejen náročnějšími puzzly, ale i postavami a dialogy, a kdyby postmoderní vyprávění bylo tím více reflektováno (vzpomene si někdo na Callahan's Crosstime Saloon?). Jednotlivá vyústění jsou totiž minimálně ve dvou případech opravdu působivá (astronaut a podmořské monstrum) a je neuvěřitelná škoda, že jsou takto "odbytá". Je opravdu frustrující, jak skvělá by tahle hra mohla při troše představivosti v zásadě být. Konec, a to právě proto, že je dobrý, to už jenom podtrhne.
Je sice možné, že je to daň za malý rozpočet, ale hledání vysvětlení ve výsledku nepomůže, mimo to, že jsou tvůrci, jako např. Remigiusz Michalski nebo Jonathan Boakes, kteří dokázali, že i s omezenými prostředky lze vytvořit hry, které přesáhnou rozsah nadějného atmosférického dema.
Hra je přitom v zásadě triviální, ale tím, že před vámi na začátku nefér zatají herní pravidlo, chce vypadat náročnější, než je. Navíc, byť mě odsuzování bezhádankových her vždy připadalo hloupé, si zrovna v tomto konkrétním případě myslím, že by si propracovanější hádanky zasloužila. A nejen to - kochání se fotorealisticky zapadajícím sluníčkem a jeho odlesky v listoví stromů jdoucí na hranici kýče totiž přece jen až tak dlouho nevydrží a jednotlivé žánrové příběhy jsou bohužel jen vypravěčské zkratky. Bylo by ku prospěchu věci, kdyby tyto příběhy nabývaly silnějších a propracovanějších kontur skrze hráčovo delší prodlévání v jejich světě zprostředkovaném nejen náročnějšími puzzly, ale i postavami a dialogy, a kdyby postmoderní vyprávění bylo tím více reflektováno (vzpomene si někdo na Callahan's Crosstime Saloon?). Jednotlivá vyústění jsou totiž minimálně ve dvou případech opravdu působivá (astronaut a podmořské monstrum) a je neuvěřitelná škoda, že jsou takto "odbytá". Je opravdu frustrující, jak skvělá by tahle hra mohla při troše představivosti v zásadě být. Konec, a to právě proto, že je dobrý, to už jenom podtrhne.
Je sice možné, že je to daň za malý rozpočet, ale hledání vysvětlení ve výsledku nepomůže, mimo to, že jsou tvůrci, jako např. Remigiusz Michalski nebo Jonathan Boakes, kteří dokázali, že i s omezenými prostředky lze vytvořit hry, které přesáhnou rozsah nadějného atmosférického dema.
