Říct o původní Mafii, že se nejedná o nijak zásadní hru, je podobné jako říct, že se česká piva moc nedají pít nebo že toho Jaromír Jágr v NHL zase tak moc nedokázal. Zkrátka je to něco, co se v naší zemi neříká a do slušné společnosti to nepatří. A nebudu to říkat ani já, protože jsem si kdysi dávno mafiánský epos užil se vším všudy. Zároveň se ale v jeho případě nenechávám opít nostalgií, která právě u tehdejšího kousku dosahuje až nebývalých výšin. Vždyť si jen stačí přečíst zdejší komentáře a člověk nestačí nad superlativy žasnout. Jen namátkou: „Symbol, ikona, legenda“, „designérský skvost“ nebo „Nejlepší hra, co jsem kdy hrál“. Moc dobře si proto uvědomuji, do jak velkého vosího hnízda píchám, když říkám, že Definitive Edition je hrou lepší.

Remaku je často vyčítáno, že je kratší než originál a jaksi strohý. Je to tak, ale ne o moc. Vždyť v původním Lost Heaven hrací doba stoupala právě kvůli nejrůznějším zákysům a trápením a nekonečný závod snad musí ze snu budit každého z nás. V DE se jedná jen o řadovou misi, která ale díky své nápaditosti a netradičnosti funguje jako zábavné zpestření a ne jako zákeřná zbytečnost.

Kromě závodu mi ve vzpomínkách vytane i nekonečné ježdění autem. Uznávám, staré Lost Heaven se mi do paměti zarylo o něco víc, znal jsem každý most, tunel i zkratku. Nebylo to ale proto, že by v něm bylo o tolik víc co dělat, ale protože řízení bylo zkrátka nefér. Jakmile bylo potřeba někam dojet bez nehody, klepal jsem se jak na prvních jízdách v autoškole a policie mi šla okamžitě krvelačně po krku. Remake je v tomhle benevolentní až ležérní, kdy stačí na útěku před zákonem dobře střihnout tři zatáčky a pronásledovatelé svou snahu vzdávají. Auta se ovládají dobře, byť v některých případech na poměry reálií třicátých let jistě arkádově, což zábavně filmovému zážitku v mém případě jen pomáhá.

A v neposlední řadě si zřetelně pamatuji na umělou inteligenci. Nikoli ovšem nepřátel, ale spojenců. Dodnes zatínám pěsti při matné vzpomínce na kapitolu Skvělý obchod. Strávil jsem u ní tehdy snad celý den, ne-li víkend, čistě kvůli milému Pauliemu. Pokaždé mi šel pomoci pročistit se hromadou nepřátel - a pokaždé neomylně naběhl přímo před jejich hlavně. Neustále jsem se tak soustředil nikoli na postupné zbavení se pálících protivníků, ale na zastavování kulek vlastním tělem, aby mě hra nevypekla s x-tým ukončením kvůli Paulieho rozstřílení na mraky. Právě jaksepatří akční kapitola mi proto nyní přišla bláznivě zkrácená. Jenže ne, to jen kamarádi střílí ze zákrytu a člověk se o ně nemusí starat a jen míří. Slast. Koneckonců, stížnosti na systém krytí upřímně nechápu. Vždyť je jen logické, že si člověk může přebít i uprostřed vřavy. Tommy směle nakračující s napřaženou rukou do dveří, za kterými číhají tři chlapíci s brokovnicemi, už do hry vydané roku 2020 vážně nepatří.

Obecně vzato jsem se zasekl jen dvakrát. Nejvíc to bylo u legendárního Výletu do přírody, u kterého jsem si u nějakého desátého pokusu už slušně zoufal. Druhým pak byla přísně odstartovaná naháněčka v kapitole Smetánka, ale na ni se ani člověk nemůže zlobit. Její začátek za tónů Ave Maria, to mi jen přeběhl mráz po zádech. Zvuková stránka je nakonec ale asi jediným problémem, kde se shodnu s kritiky. Paradoxně právě díky nekonečnému trápení s jízdou v originálním díle mi soundtrack přirostl k srdci až neoddělitelně. Každá městská část měla svůj doprovod a to tady bohužel chybí. Rádio potěší, hraje parádní dobovou muziku, ale originál v tomhle ohledu zůstává vítězem.

A když se řekne A, musí se říct i B. Takže když se řekne zvuk, musí se říct Marek Vašut. Pro někoho je dabingová stránka Mafie tuzemským protivenstvím, pro většinu je ale nedílnou součástí zážitku, a když ke mně hlavní postavy mluví hlasem právě Vašuta, Rychlého nebo třeba Dalimila Klapky, je zážitek téměř absolutní. V kombinaci s lepším scénářem se jedná o nezapomenutelnou kmotrovskou vzpomínku, která mi po letech připomněla, že i když je Dan Vávra jako člověk v současnosti k nevydržení, tahle tvůrčí zásluha mu jednou vyslouží desetimetrovou sochu. Tohle je vážně mafiánka, kterou bych směle zařadil právě na roveň kultům Godfather nebo Godfellas. Snad každá příběhová změna, kterou ale remake přidává, je k mému šoku k lepšímu. Větší role pro Sáru, jež najednou není jen neviditelným Tommyho motorem, ale opravdovým charakterem a v první řadě větší důraz na trojlístek mužů v Salieriho službách. Tommy, Paulie a Sam fungují tentokrát opravdu jako trojjediní přátelé, kteří se hecují, neustále pokouší a často i hádají, ale položili by za sebe život. Vzhledem k původně menšímu prostoru pro Sama mi najednou jejich příběh přijde jako poctivá balada o organizovaném zločinu z dob, které se (naštěstí) opakovat nemohou.