„Are you afraid? What is it you fear? The end of your trivial existence?“
Je to přibližně 5 let, kdy aniž bych znal kontext, jsem si vystřihl tuto část Shodanova ďábelského proslovu a zvolil si jej jako vyzváněcí tón pro SMS zprávu v telefonu. Je tedy pravda, že jsem dlouhé roky obdivoval tuto hru a těšil se na ni. A z výsledného hodnocení vidíte, že z prvního hraní System Shocku 2 po více než 20 letech od jeho vydání, vzniknul příběh o tom, kterak se všechna ta nastřádaná nebeská očekávání proměnila v realitu a v jeden z nejlepších herních zážitků.
Hra začíná cestou protagonisty jakýmsi mini-metrem do práce… Hohó, jaká ironie osudu, že ještě donedávna jsem považoval Half-Life za nejlepší FPS všech dob… A pak jsem poznal sérii System Shock na vlastní oči, myš a klávesnici. Ani jeden z dílů System Shocku není zdaleka k hráči tak přívětivý jako jiné komerčně úspěšnější tituly, proto jsou vlastně oba díly smutnou ukázkou toho, že ta nejgeniálnější umělecká díla někdy zůstávají buď dlouho nepochopena, anebo mainstreamovému publiku skryta.
System Shock 2 je hra sofistikovaná a plná možností. Možností, které záměrně není možné všechny prozkoumat a využít v rámci jednoho dohrání. Systém vylepšování vaší postavy, vašich schopností a zbraní je natolik komplexní a různorodý, že v očích mnoha je hra označována i (částečně) jako RPG. Příběh je také na poměry žánru nesmírně propracovaný a stejně jako u prvního dílu se ukazuje, jak dokonalým tahem na branku bylo použití audiologů. Konverzace s postavami totiž svým způsobem zdržují (v žánru FPS), a hlavně další živé postavy, s kterými byste konverzovali, vytrhávají z hororové atmosféry, která je založena na pocitech osamocení, úzkosti, beznaděje, deprese… Nikoli však přílišného strachu, nutno podotknout. Hra si kupříkladu na vás nepřichystala jedinou lacinou lekačku (ahoj, Doome 3). Zatímco audiology z prvního dílu se snažily hráči spíše vysvětlit, či naznačit řešení budoucích logických problémů, v druhém dílu jsou krom toho i více procítěnější a emotivnější. Příběh díky nim expanduje do šířky.
Technicky nebyl ve své době System Shock 2 vyloženě na špici, ale jeden obrovský klad Dark Enginu upřít nelze. Jelikož engine vznikl původně pro Thief, tak i zde nepřátelé velmi věrohodně reagují na váš stealth postup, pokud si jej zvolíte. Jsou schopni vás vnímat sluchem a svými zvuky na vaši přítomnost reagovat, mají přirozené pozorovací úhly a umí se přepnout do vyhledávacího módu. Já stealth postup sice nevolil, ale krásou hry je právě to, co všechno dělat můžete a přitom nemusíte. Například tleskám nápadu chemických laboratoří a výzkumu. Chcete používat speciální předmět, či pochopit organismus nového mutanta? Sežeňte potřebné chemikálie a danou věc podrobte analýze. Právě o těchto příjemných detailech je série System Shock. A samozřejmě nebyl by to „imerzivní simulátor“, abyste si nemohli téměř ke každé části herního světa přečíst drobný popisek, návod, či historii. Kdo si právě vzpomněl na události, z kterých vzešly kybernetické porodní asistentky, jistě mu přeběhl mráz po zádech…
Nicméně všechny výše zmíněné vychytávky by přišly vniveč, nebýt úžasného herního prostředí. V konečném důsledku je to právě skvělý design vesmírné lodi, který vás bude motivovat k pomalejšímu postupu, k průzkumu každého koutu a možná i k opětovnému rozehrání hry. Troufám si říct, že (v žánru FPS) existuje jen malá hrstka her, která dokáže designem levelů skutečně vyprávět nějaký příběh. Bez zbytečných proslovů postav, či zdlouhavých vzkazů tak stačí koukat kolem sebe a nasávat atmosféru. K tomu vám navíc dopomůže temný hudební podkres s futuristickými záblesky.
Závěrem je třeba dodat, že System Shock 2 není úplně dokonalá hra. Jak se chýlíte ke konci, možná pocítíte lehkou uspěchanost tvůrců, kterou odráží drobet lineárnější design lodi UNN Rickenbacker a za mě osobně poněkud jednoduchý souboj s finálním bossem. Na závěrečnou reminiscenci prvního dílu ale nedám dopustit. V momentě, kdy jsem opět vstoupil do prvního levelu prvního System Shocku, tentokrát v Shodanových vzpomínkách, jsem pocítil tu nezaměnitelnou katarzi. Jako bych se na moment ohlídnul nazpět a viděl tu neuvěřitelnou cestu, kterou mám za sebou – příběh se chýlí ke konci… Nebo snad ne?
„Tommy... What's the matter, lover? Don't you like... my new look? AHAHAHAHAHAHA!“
Je to přibližně 5 let, kdy aniž bych znal kontext, jsem si vystřihl tuto část Shodanova ďábelského proslovu a zvolil si jej jako vyzváněcí tón pro SMS zprávu v telefonu. Je tedy pravda, že jsem dlouhé roky obdivoval tuto hru a těšil se na ni. A z výsledného hodnocení vidíte, že z prvního hraní System Shocku 2 po více než 20 letech od jeho vydání, vzniknul příběh o tom, kterak se všechna ta nastřádaná nebeská očekávání proměnila v realitu a v jeden z nejlepších herních zážitků.
Hra začíná cestou protagonisty jakýmsi mini-metrem do práce… Hohó, jaká ironie osudu, že ještě donedávna jsem považoval Half-Life za nejlepší FPS všech dob… A pak jsem poznal sérii System Shock na vlastní oči, myš a klávesnici. Ani jeden z dílů System Shocku není zdaleka k hráči tak přívětivý jako jiné komerčně úspěšnější tituly, proto jsou vlastně oba díly smutnou ukázkou toho, že ta nejgeniálnější umělecká díla někdy zůstávají buď dlouho nepochopena, anebo mainstreamovému publiku skryta.
System Shock 2 je hra sofistikovaná a plná možností. Možností, které záměrně není možné všechny prozkoumat a využít v rámci jednoho dohrání. Systém vylepšování vaší postavy, vašich schopností a zbraní je natolik komplexní a různorodý, že v očích mnoha je hra označována i (částečně) jako RPG. Příběh je také na poměry žánru nesmírně propracovaný a stejně jako u prvního dílu se ukazuje, jak dokonalým tahem na branku bylo použití audiologů. Konverzace s postavami totiž svým způsobem zdržují (v žánru FPS), a hlavně další živé postavy, s kterými byste konverzovali, vytrhávají z hororové atmosféry, která je založena na pocitech osamocení, úzkosti, beznaděje, deprese… Nikoli však přílišného strachu, nutno podotknout. Hra si kupříkladu na vás nepřichystala jedinou lacinou lekačku (ahoj, Doome 3). Zatímco audiology z prvního dílu se snažily hráči spíše vysvětlit, či naznačit řešení budoucích logických problémů, v druhém dílu jsou krom toho i více procítěnější a emotivnější. Příběh díky nim expanduje do šířky.
Technicky nebyl ve své době System Shock 2 vyloženě na špici, ale jeden obrovský klad Dark Enginu upřít nelze. Jelikož engine vznikl původně pro Thief, tak i zde nepřátelé velmi věrohodně reagují na váš stealth postup, pokud si jej zvolíte. Jsou schopni vás vnímat sluchem a svými zvuky na vaši přítomnost reagovat, mají přirozené pozorovací úhly a umí se přepnout do vyhledávacího módu. Já stealth postup sice nevolil, ale krásou hry je právě to, co všechno dělat můžete a přitom nemusíte. Například tleskám nápadu chemických laboratoří a výzkumu. Chcete používat speciální předmět, či pochopit organismus nového mutanta? Sežeňte potřebné chemikálie a danou věc podrobte analýze. Právě o těchto příjemných detailech je série System Shock. A samozřejmě nebyl by to „imerzivní simulátor“, abyste si nemohli téměř ke každé části herního světa přečíst drobný popisek, návod, či historii. Kdo si právě vzpomněl na události, z kterých vzešly kybernetické porodní asistentky, jistě mu přeběhl mráz po zádech…
Nicméně všechny výše zmíněné vychytávky by přišly vniveč, nebýt úžasného herního prostředí. V konečném důsledku je to právě skvělý design vesmírné lodi, který vás bude motivovat k pomalejšímu postupu, k průzkumu každého koutu a možná i k opětovnému rozehrání hry. Troufám si říct, že (v žánru FPS) existuje jen malá hrstka her, která dokáže designem levelů skutečně vyprávět nějaký příběh. Bez zbytečných proslovů postav, či zdlouhavých vzkazů tak stačí koukat kolem sebe a nasávat atmosféru. K tomu vám navíc dopomůže temný hudební podkres s futuristickými záblesky.
Závěrem je třeba dodat, že System Shock 2 není úplně dokonalá hra. Jak se chýlíte ke konci, možná pocítíte lehkou uspěchanost tvůrců, kterou odráží drobet lineárnější design lodi UNN Rickenbacker a za mě osobně poněkud jednoduchý souboj s finálním bossem. Na závěrečnou reminiscenci prvního dílu ale nedám dopustit. V momentě, kdy jsem opět vstoupil do prvního levelu prvního System Shocku, tentokrát v Shodanových vzpomínkách, jsem pocítil tu nezaměnitelnou katarzi. Jako bych se na moment ohlídnul nazpět a viděl tu neuvěřitelnou cestu, kterou mám za sebou – příběh se chýlí ke konci… Nebo snad ne?
„Tommy... What's the matter, lover? Don't you like... my new look? AHAHAHAHAHAHA!“
