Sérii Vetřelec mám tuze rád a vyrostl jsem na ní, takže je trochu zvláštní že jsem Alien: Isolation dohrál až teď - ale faktem je že o hře se, krom toho že má být strašlivě děsivá, hodně proklamuje že je taky strašlivě dlouhá a utahaná, že prý 35 hodin a tak podobně, což mě od ní trochu odrazovalo.
Přesto jsem ji už před rokem zkusil... a velmi brzy po začátku zase opustil, když mě nasralo že navzdory krásně přirozeně vypadajícímu prostředí se v něm hýbat přirozeně rozhodně nedá, a hlavní hrdinka nepřeleze ani třicet centimetrů vysoký patník, takže tam jsem jak paraplegik na výletě.
Druhá šance tedy. Ne že by mě nemožnost skákání už neštvala, ale holt se s tím smířím - ve hře je ostatně nutné "smířit se" se spoustou dalších věcí, omezenost pohybu aby měli autoři hry jednodušší práci je symptomatická k mnohému co následuje.
Chceš sebrat zbraň co vypadne ze zabitého člověka? Zapomeň, tak to designér nezamýšlel, jen si počkej až o pár desítek metrů najdeš stejnou nachystanou stole.
Chceš dorazit evidentně jen předstíraně mrtvého robota na zemi dřív než zaútočí a zraní tě? Zapomeň, tak to designér nezamýšlel, musíš do té pasti spadnout. A pak desetkrát znovu, ta samá situace se ve hře opakuje pravidelně.
Myslíš že zvuk těžkých strojů v prostředí přiláká Vetřelce, nebo mu otupí smysly aby se dalo snadněji plížit kolem? Zapomeň, tak to designér nezamýšlel, Vetřelec reaguje jen na pohyb a střelbu hráče, a nebo na ty předem naskriptované situace.
Až na pár úrovní je tu totiž naskriptované víceméně všechno, mnohé skripty pak jen předvádí tradiční nepřekvapivá klišé, a hra je striktně lineární "tunel" - což je obrovská škoda. Ubližuje to atmosféře a jakémukoli prožívání strachu z neznámého a neočekávatelného, a co hůř, ubližuje to samotné hratelnosti. Hry třeba od Arkane nebo Looking Glass jsou holt kvalitativně z úplně jiného vesmíru.
Potenciál na něco nezapomenutelnějšího tu přitom evidentně byl, to se plně ukáže když se hráč ocitne v relativně otevřené úrovni sám s Vetřelcem a má splnit nějaký úkol - Vetřelec pak funguje jako autonomní jednotka, volně se pohybuje kolem, je nesmrtelný, a velmi, VELMI smrtonosný. Pak má hra velice slušnou atmosféru, ona ta nádherně zpracovaná stanice dokáže být strašidelná sama o sobě, a tady nepřítel může vylézt odkudkoli, když si nedáte pozor. Ale jeho způsoby chování se dají naučit, dá se naučit jak se před ním schovat - ale není možné ho jakkoli odehnat, maximálně tak na pár vteřin odlákat ... a hrát s ním takto hru na kočku a na myš je velká zábava.
Problém je že taková úroveň je tu přesně jedna. Jedna jediná. Fuck.
Sice úrovní kde vás samotného nahání Vetřelec je pak ještě několik, ale v nich už jsou obvykle k dispozici zbraně včetně megamocného plamenometu, kterým stačí na dříve smrtelně nebezpečného Vetřelce plivnout, a on vyděšeně stáhne ocas a zdekuje se do nejbližšího úkrytu. Z loveného jsem se tak stal lovcem, na výskyt slizky jsem reagoval útokem, a pak si v klidu plnil přidělené úkoly. Nuda.
Ve zbytku hry pak krom Vetřelce dominují hlavně setkání s lidmi (někteří jsou přátelé, někteří jsou nepřátelé, a nedává moc smysl proč jedni jsou takoví a druzí makoví - ale zabít se dají všichni snadno, i přes docela dobrou umělou inteligenci), a nebo s ve Vetřelčí sérii tradičně šílenými roboty (jejich agresivita či neagresivita je podobně random jako u lidí, zabít je už mírně obtížnější, ale zato jsou úžasně hloupí a pomalí). Stanice Sevastopol je jich každopádně plná od začátku až do konce, nikdy nenastoupí pocit že jste na ní sami jen s monstrem hrozícím zaútočit z každé větrací šachty.
Přesto jsem se u hry bavil, z jednoduchého důvodu - když opustím touhu aby byla otevřenou hororovou hrou z prostředí obří vesmírné stanice, se silným příběhem a originální hratelností... tak před sebou najednou mám čistokrevnou adaptaci původního Scottova filmu (a částečně i Cameronova pokračování)
Příběh i všechno co se ve hře děje je vyloženě parafrází na jednotlivé scény z filmu, jen je všechno pro videoherní účely akčnější a roztáhnuté na větší prostor.
Pro fanoušky filmu je tohle krásně nostalgický výlet do moc hezky zpracovaného prostředí Nostroma (přejmenovaného na Sevastopol), audiovizuálně vymazleného k dokonalosti, a možnost znovu-prožití kultovních scén trochu jiným způsobem.
Jako přímočará filmová videohra funguje Alien: Isolation velice dobře, a ani pak už tak moc nevadí že vás nepustí z úzkých mantinelů filmových kulis, nebo že se nepříjemně často sníží i k tak otravným konzolovým gameplay prvkům jako jsou věčně se opakující minihry, quick-time eventy či frenetické bušení do tlačítek.
Nejlepší hrou z tohoto světa ale každopádně zůstává Alien vs Predator 2.
A ještě k té avizované přehnané délce hry - je to nesmysl, je na obtížnost Hard tak na 15 hodin, nijak se tím neliší od ostatních "filmových" her. A ubíhá celkem svižně, neměl jsem pocit že by byla zbytečně utahaná - pohyb a vůbec provádění všech akcí je pomalejší, ale to je samozřejmé, když se víceméně celou hru máte plížit.
Přesto jsem ji už před rokem zkusil... a velmi brzy po začátku zase opustil, když mě nasralo že navzdory krásně přirozeně vypadajícímu prostředí se v něm hýbat přirozeně rozhodně nedá, a hlavní hrdinka nepřeleze ani třicet centimetrů vysoký patník, takže tam jsem jak paraplegik na výletě.
Druhá šance tedy. Ne že by mě nemožnost skákání už neštvala, ale holt se s tím smířím - ve hře je ostatně nutné "smířit se" se spoustou dalších věcí, omezenost pohybu aby měli autoři hry jednodušší práci je symptomatická k mnohému co následuje.
Chceš sebrat zbraň co vypadne ze zabitého člověka? Zapomeň, tak to designér nezamýšlel, jen si počkej až o pár desítek metrů najdeš stejnou nachystanou stole.
Chceš dorazit evidentně jen předstíraně mrtvého robota na zemi dřív než zaútočí a zraní tě? Zapomeň, tak to designér nezamýšlel, musíš do té pasti spadnout. A pak desetkrát znovu, ta samá situace se ve hře opakuje pravidelně.
Myslíš že zvuk těžkých strojů v prostředí přiláká Vetřelce, nebo mu otupí smysly aby se dalo snadněji plížit kolem? Zapomeň, tak to designér nezamýšlel, Vetřelec reaguje jen na pohyb a střelbu hráče, a nebo na ty předem naskriptované situace.
Až na pár úrovní je tu totiž naskriptované víceméně všechno, mnohé skripty pak jen předvádí tradiční nepřekvapivá klišé, a hra je striktně lineární "tunel" - což je obrovská škoda. Ubližuje to atmosféře a jakémukoli prožívání strachu z neznámého a neočekávatelného, a co hůř, ubližuje to samotné hratelnosti. Hry třeba od Arkane nebo Looking Glass jsou holt kvalitativně z úplně jiného vesmíru.
Potenciál na něco nezapomenutelnějšího tu přitom evidentně byl, to se plně ukáže když se hráč ocitne v relativně otevřené úrovni sám s Vetřelcem a má splnit nějaký úkol - Vetřelec pak funguje jako autonomní jednotka, volně se pohybuje kolem, je nesmrtelný, a velmi, VELMI smrtonosný. Pak má hra velice slušnou atmosféru, ona ta nádherně zpracovaná stanice dokáže být strašidelná sama o sobě, a tady nepřítel může vylézt odkudkoli, když si nedáte pozor. Ale jeho způsoby chování se dají naučit, dá se naučit jak se před ním schovat - ale není možné ho jakkoli odehnat, maximálně tak na pár vteřin odlákat ... a hrát s ním takto hru na kočku a na myš je velká zábava.
Problém je že taková úroveň je tu přesně jedna. Jedna jediná. Fuck.
Sice úrovní kde vás samotného nahání Vetřelec je pak ještě několik, ale v nich už jsou obvykle k dispozici zbraně včetně megamocného plamenometu, kterým stačí na dříve smrtelně nebezpečného Vetřelce plivnout, a on vyděšeně stáhne ocas a zdekuje se do nejbližšího úkrytu. Z loveného jsem se tak stal lovcem, na výskyt slizky jsem reagoval útokem, a pak si v klidu plnil přidělené úkoly. Nuda.
Ve zbytku hry pak krom Vetřelce dominují hlavně setkání s lidmi (někteří jsou přátelé, někteří jsou nepřátelé, a nedává moc smysl proč jedni jsou takoví a druzí makoví - ale zabít se dají všichni snadno, i přes docela dobrou umělou inteligenci), a nebo s ve Vetřelčí sérii tradičně šílenými roboty (jejich agresivita či neagresivita je podobně random jako u lidí, zabít je už mírně obtížnější, ale zato jsou úžasně hloupí a pomalí). Stanice Sevastopol je jich každopádně plná od začátku až do konce, nikdy nenastoupí pocit že jste na ní sami jen s monstrem hrozícím zaútočit z každé větrací šachty.
Přesto jsem se u hry bavil, z jednoduchého důvodu - když opustím touhu aby byla otevřenou hororovou hrou z prostředí obří vesmírné stanice, se silným příběhem a originální hratelností... tak před sebou najednou mám čistokrevnou adaptaci původního Scottova filmu (a částečně i Cameronova pokračování)
Příběh i všechno co se ve hře děje je vyloženě parafrází na jednotlivé scény z filmu, jen je všechno pro videoherní účely akčnější a roztáhnuté na větší prostor.
Pro fanoušky filmu je tohle krásně nostalgický výlet do moc hezky zpracovaného prostředí Nostroma (přejmenovaného na Sevastopol), audiovizuálně vymazleného k dokonalosti, a možnost znovu-prožití kultovních scén trochu jiným způsobem.
Jako přímočará filmová videohra funguje Alien: Isolation velice dobře, a ani pak už tak moc nevadí že vás nepustí z úzkých mantinelů filmových kulis, nebo že se nepříjemně často sníží i k tak otravným konzolovým gameplay prvkům jako jsou věčně se opakující minihry, quick-time eventy či frenetické bušení do tlačítek.
Nejlepší hrou z tohoto světa ale každopádně zůstává Alien vs Predator 2.
A ještě k té avizované přehnané délce hry - je to nesmysl, je na obtížnost Hard tak na 15 hodin, nijak se tím neliší od ostatních "filmových" her. A ubíhá celkem svižně, neměl jsem pocit že by byla zbytečně utahaná - pohyb a vůbec provádění všech akcí je pomalejší, ale to je samozřejmé, když se víceméně celou hru máte plížit.
Pro: víceméně adaptace filmu, vizuálně a zvukově dokonale zpracované prostředí Nostroma, některé úrovně s Vetřelcem
Proti: není ničím víc než převedení filmu do videoherní podoby, jsou k dispozici zbraně, občas se objeví bugy