Space Quest jsem hrál poprvé v životě. V manuálu se hovoří o "3-D animated adventure game", čímž nám autoři dávají najevo, že 3D je poměrně široký pojem. Space Quest jede na standardech roku 1987, tedy parser, EGA grafika a ovládání pouze klávesnicí bez myši (prý je možné alternativní ovládání joystickem, ten však nevlastním).
Všechna sláva polní tráva, jak se říká. A to zažil i hlavní hrdina série Roger Wilco. Lidé i Xenoňané zapomínají a z oslavovaného hrdiny prvního dílu se opět stal operátor koštěte, jejichž nadměrná spotřeba a případná nepříjemná reakce vedení na jejich pravidelný úbytek (směr vakuum vesmíru) je zmiňována v intru hry. Kdo však nezapomíná, jsou daňoví úředníci (více viz "Innocent until caught") a nepřátelé. A do druhé skupiny se řadí i Sludge Vohaul, jehož plán jsme v jedničce nevědomky překazili.
Hra mi přišla mnohem delší než první díl, i když prostředí jsou opět jen tři - orbitální stanice nad Xenonem, důlní planeta Labion a Vohaulova pevnost na asteroidu. Oproti prvnímu dílu zde již můžeme hovořit o humorné sci-fi, přičemž úroveň vtipů je různá. Od Vohaulova masterplanu, jehož cílem je zničení Xenonu pomocí armády podomních prodejců pojistných produktů, což u mě vyvolalo maximálně pozdvižené obočí přes dva strážce hádající se nad tím, kdo z nich měl natankovat vznášedlo až po památný moment, ve kterém se vyhnete střetu s Labion Terror Beast pomocí vržené Rubikovy kostky.
Dvojka mne bavila víc než první díl. Byla delší, opět šlo některé úkoly řešit vícero způsoby (tentokrát již s rozdílným bodovým ohodnocením jednotlivých postupů) a mírně ubylo počtu úmrtí, i když hra je stále ještě tuhá jako podešev a zemřít můžete 1000 a jedním způsobem. Na některé herní postupy bych nepřišel ani za milion let ("place gem in mouth"). Hra má nastavitelnou rychlost pohybu a zatímco většinou jsem využíval nastavení fast (3. nejrychlejší), na některé questy je nutné zpomalit (bludiště kořenů jakési houby, kde jsem zařval minimálně 10x a nakonec to řešil ukládáním co 10 pixelů). Hra si neodpustila časové limity, byť nejsou tak smrtící jako v prvním díle.
Tvůrci se bohužel inspirovali King's Questy a Space Quest II obsahuje SCHODY, které představují jednu z nejtěžších překážek adventur Sierry. Zajímalo by mne, jak vypadají kancelářské budovy tvůrců hry, a zda ani tam nevyužívají kouzelného zařízení zvaného zábradlí.
Druhý díl mne bavil mnohem víc než první. Prostředí planety Labion se často měnilo a i závěrečná část měla své architektonické kouzlo. Přede mnou nyní leží třetí díl, který jsem také nikdy nehrál, vypadá to, že tvůrci v humoru ještě přitvrdí a všeobecně je pokládán za nejlepší díl série. Jsem na něj zvědav.
Všechna sláva polní tráva, jak se říká. A to zažil i hlavní hrdina série Roger Wilco. Lidé i Xenoňané zapomínají a z oslavovaného hrdiny prvního dílu se opět stal operátor koštěte, jejichž nadměrná spotřeba a případná nepříjemná reakce vedení na jejich pravidelný úbytek (směr vakuum vesmíru) je zmiňována v intru hry. Kdo však nezapomíná, jsou daňoví úředníci (více viz "Innocent until caught") a nepřátelé. A do druhé skupiny se řadí i Sludge Vohaul, jehož plán jsme v jedničce nevědomky překazili.
Hra mi přišla mnohem delší než první díl, i když prostředí jsou opět jen tři - orbitální stanice nad Xenonem, důlní planeta Labion a Vohaulova pevnost na asteroidu. Oproti prvnímu dílu zde již můžeme hovořit o humorné sci-fi, přičemž úroveň vtipů je různá. Od Vohaulova masterplanu, jehož cílem je zničení Xenonu pomocí armády podomních prodejců pojistných produktů, což u mě vyvolalo maximálně pozdvižené obočí přes dva strážce hádající se nad tím, kdo z nich měl natankovat vznášedlo až po památný moment, ve kterém se vyhnete střetu s Labion Terror Beast pomocí vržené Rubikovy kostky.
Dvojka mne bavila víc než první díl. Byla delší, opět šlo některé úkoly řešit vícero způsoby (tentokrát již s rozdílným bodovým ohodnocením jednotlivých postupů) a mírně ubylo počtu úmrtí, i když hra je stále ještě tuhá jako podešev a zemřít můžete 1000 a jedním způsobem. Na některé herní postupy bych nepřišel ani za milion let ("place gem in mouth"). Hra má nastavitelnou rychlost pohybu a zatímco většinou jsem využíval nastavení fast (3. nejrychlejší), na některé questy je nutné zpomalit (bludiště kořenů jakési houby, kde jsem zařval minimálně 10x a nakonec to řešil ukládáním co 10 pixelů). Hra si neodpustila časové limity, byť nejsou tak smrtící jako v prvním díle.
Tvůrci se bohužel inspirovali King's Questy a Space Quest II obsahuje SCHODY, které představují jednu z nejtěžších překážek adventur Sierry. Zajímalo by mne, jak vypadají kancelářské budovy tvůrců hry, a zda ani tam nevyužívají kouzelného zařízení zvaného zábradlí.
Druhý díl mne bavil mnohem víc než první. Prostředí planety Labion se často měnilo a i závěrečná část měla své architektonické kouzlo. Přede mnou nyní leží třetí díl, který jsem také nikdy nehrál, vypadá to, že tvůrci v humoru ještě přitvrdí a všeobecně je pokládán za nejlepší díl série. Jsem na něj zvědav.
Pro: Planeta Labion, zejména Labion Terror Beast, diferenciace bodového zisku podle způsobu řešení hádanek, některé vtípky.
Proti: Schody bez zábradlí, plošinky bez zábradlí a celkově nedostatek tohoto zařízení v průběhu celé hry.