Bioshock je hra, která na první pohled zaujme svou atmosférou a prostředím. Zajímalo by mě, zda bylo cílem autorů vytvořit přímo hororovou hru, nebo jen hru s temnou a neutěšenou atmosférou. Na mě ze začátku působila jako horror. Temné prostředí, děsivé zvuky a opravdu nebezpečný Big Daddy. Z toho jsem ze začátku měla opravdu nahnáno. Plížila jsem se kolem něj, aby mě neviděl a nezaútočil na mě. Když jsem slyšela rány, které vydával při chůzi, šel mi z toho mráz po zádech. Zvuk byl tedy dost matoucí, ale k tomu se vrátím později. No a pak všechen tento strach zmizel. Zjistila jsem totiž, že na mě nezaútočí, dokud nezaútočím jako první, nebo se příliš nepřiblížím k jeho svěřenkyni. A i když se přiblížím, jde to ještě zvrátit rychlým ústupem. Můžete kolem něj pobíhat sem tam a nic vám nehrozí. Na souboj se můžete v klidu připravit a není na něm nic děsivého. Náročné ano, děsivé ne. Samozřejmě jsou ve hře další nepřátelé, kteří mají děsivý potenciál, jako Spider Slicer, kteří lezou po stropě, nebo Houdini Slicer, kteří mizí a objevují se, ale Big Daddy měl dle mého názoru největší potenciál. Pak hra na mě působila „jen“ jako temná atmosférická střílečka. I přes starší vizuál, je město stále imponující.

Hrála jsem remastrovanou verzi, i když je poznat, že jde o starší hru, nijak jsem u ní netrpěla. Jen na začátku se mi opravdu nelíbilo plavání ve vodě. Postava nepůsobí, že by vodou plavala, ale plula. Naštěstí chůze působila přirozeněji.

Jak už jsem zmínila, problém jsem měla se zvuky ve hře. Z her jsem zvyklá, že mohu podle zvuku určit polohu i částečně vzdálenost nepřátel. V této hře to ale nebylo možné. Někdy byli nepřátelé tak hlasití, že jsem myslela, že jsou přímo vedle mě, ale přitom byli poměrně daleko. Jednou se mi stalo, že jsem v určité lokaci slyšela dupat Big Daddyho a mluvit Little Sistter, ale pobíhala jsem sem tam a nemohla jsem je najít. Myslela jsem, že je mám přímo nad sebou, ale když jsem tam vyběhla, tak kde nic tu nic.

Příběh hry, lze ovlivnit pouze v místech, kde je volba, zda někoho nechat žít, nebo jej zabít. To samozřejmě děj může (nevím, zda se tak stane, protože jsem hru dohrála zatím pouze jednou) velmi ovlivnit a vytváří to potenciál pro opakované hraní. Přesto se našly místa, kde bych možnost si zvolit ocenila, ale ta tam nebyla. Samotný příběh je poutavý a nechybí mu šokující překvapení. No, šokující je možné silné slovo, ale nečekala jsem to (a to se často nestává).

Obtížnost hry je diskutabilní. Hru jsem hrála na normální obtížnost, protože jsem se na nějakou výzvu zrovna necítila. Přišlo mi, že začátek každého levelu/kapitoly/či jak to nazvat je poměrně náročný a
i malá chybka může znamenat smrt. I třeba hackování je složitější. Pak člověk získá nějakou tu zbraň a plasmidy, což jsou vlastně vaše vylepšení a najednou můžete pobíhat po prostorech bez nějakého většího stresu. Bohužel závěrečný souboj nepatřil mezi ty nejsložitější. Ten byl trochu zklamání.

Líbila se mi potřeba používat určité zbraně a určité náboje na určité nepřátele. Občas jsem ale měla problém vřavu bitvy najít tu potřebnou zbraň a vybavit jí potřebnými náboji.

Po dohrání hry se mi otevřelo takové malinké muzeum, kde byly vystaveny různé prvotní návrhy nepřátel. A to i těch, které ve hře nakonec nebyli použiti vůbec. Musím říct, že někteří byli opravdu děsiví. Dokonce bych řekla, že děsivější, než ty, kteří byli nakonec použiti. Zajímavá byla i videa, která jsem našla a otevřela ve
hře. Člověk se při nich dozví řadu zajímavých informací. Jen bych u nich ocenila informaci o délce videa a zbývajícím čase, abych se mohla rozhodnout, zda si video pustit hned, nebo to odložit na později.