I třetí Space Quest jsem dohrál až letos v premiéře. Rok a půl od Vohaul's revenge je co do vývoje herních mechanismů hodně znát. Hra působí (pro nedostatek lepších slov) moderně. Grafika i zvuk udělaly obrovský skok a hlavně vizuálně se tentokrát Sierra opravdu vytáhla a z nebohé EGY vyždímali maximum. Parser byl opět bezchybný a spíše jsem ho občas zkoušel cíleně zmást, ale při standardní hře fungoval výborně.

Počet hratelných prostředí se zvýšil na půlkulatých pět a obzvlášť u Ortegy jsem žasl, co vše bylo možné vymodelovat v roce, kdy se na naší straně železné opony teprve rozpadala totalita. Pochválit musím i vyvedený manuál v komiksovém stylu.

Chudák Roger je z hibernace probuzen na vesmírném vrakovišti a je jen na něm, aby z něj dokázal utéct v jednom kuse, ideálně na nějakém pojízdném přibližovadle. Následuje další pouštní planeta (v sérii již druhá), ve které autoři řeší nedozírnost pouště nekompromisními omezeními - na severních obrazovkách sežehne Rogera blesk, na jižních ho pro změnu sežere obří had. Najít krámek se suvenýry tedy není problém. Na této planetě dojde k setkání Rogera s Arnoidem Annihilátorem, který představuje lokální oddělení vymáhání pohledávek. Arnoid mi dal zabrat, tuto část jsem hrál minimálně 10x a dokonce jsem se při jednom jeho zviditelnění opravdu lekl - a to v prastaré adventuře, nikoliv v moderním hororu.

Ach, ty neštastné AstroChicken. Při prvních pokusech jsem vůbec nechápal, co se po mně chce a nakonec jsem SQ3 na půl dne znechuceně vypnul. Údajně není nutné minihru vyhrát, ale stačí 10x prohrát. Ale chtěl jsem vyhrát kvůli herním bodům. Nakonec se mi to na XYtý pokus povedlo. Přitom to vlastně ani není tak složité. Slepice se ovládají šipkou doleva a doprava, šipka dolů zastaví let slepice do strany a šipka nahoru donutí slepici mávat křídly a tím zpomalit pád. Padá-li slepice po středu obrazovky, je třeba po 2/3 pádu zmáčknout šipku nahoru a slepice měkce přistane. Při pádu slepice po straně obrazovky je třeba slepici jedním zmáčknutím směrové šipky nasměrovat na střed obrazovky, zároveň zmáčknout šipku nahoru pro mávání křídly a po dosažení středu obrazovky zmáčknout šipku dolů a slepice přestane letět do boku. Když člověk ví, co má dělat, poměrně rychle se dá hra nacvičit. Ale za zábavnou ji nepovažuji. Dle vyjádření dvou chlápků z Andromedy ji za zábavnou nepovažují ani autoři.

Následující sopečná planeta je opravdovou pastvou pro oči a následuje finále na Pestulonu (jak překvapivé, koneckonců se ta hra tak jmenuje), které zahrnuje dvě nikterak složité mezihry, které jsou oproti nešťastným slepicím i výrazně zábavnější. První jsem vyhrál napoprvé, při druhé jsem zařval dvakrát.

A přichází finále. Oproti prvnímu dílu a po stopách druhého dílu je opět Rogerova odměna veškerá žádná. Místo království, půl princezny a balíku peněz mu zůstává alespoň jeho věrná vesmírná loď, což koneckonců není úplně marný výdělek vzhledem k nulovým nákladům na její pořízení.

V souladu s obecným názorem se mi třetí díl líbil nejvíc. Humor je příjemný, nedělá z děje frašku, což by bylo pouze na škodu věci. Kdyby si někdo chtěl zahrát jen jeden díl z původní trilogie SQ, doporučil bych mu právě Pirates of Pestulon.