Nejlepší Fallout je Arcanum Of Steamworks and Magick Obscura. Muselo to být řečeno. O druhém dílu jsem ještě ochotný diskutovat, ale začátek série prohrává s pozdější hrou Troiky téměř v každé kategorii.

Úvodní prohlášení by se zdálo až příliš příkré, ale je potřeba si uvědomit, že první Fallout velmi dovedně klame tělem. Po stylovém intru uvede hráče do neodolatelného retro futuristického světa s nádechem diesel punku. Prostředí vypadá fantasticky a oplývá obrovským smyslem pro detail. Vypiplané serepetičky a skvěle vymyšlený interface budí dojem propracované a na nápady bohaté hry. Proto trochu zaniká, že prostředí zdevastované Kalifornie je trestuhodně nevyužité.

Většina postav se v ději jen mihla. Úvodní vesnička nabídla pouhé tři úlohy a pak už nebyl důvod se do ní vracet. Čím víc na jih, tím víc času jsem v lokacích strávil, ovšem dobré přátele, nebo zapamatovatelné nepřátele jsem hledal marně. I stěžejní NPC s vlastní animací slouží jen jako fajnovější obchodníci a nedá se od nich čekat charakterový vývoj, nebo skryté motivace. Svět působí prázdně, což se vztahuje i na questy. Těch není mnoho a zkušenosti z nich na dohrání určitě nestačí. Naštěstí existuje možnost jak se v jedné lokaci vylevelovat na neustále se obnovujícím nepříteli, a to bylo to jediné co mě zachránilo. Jinak bych byl odkázaný na náhodné souboje v pustině, což by moje nervy asi nevydržely. 

Boje patří rozhodně k tomu lepšímu co Fallout nabízí. Mezi nepřáteli jsou mutanti, škorpióni, banditi a krysy. Tedy to, co by člověk ve správném postapu čekal. Postupem času se ukázalo, že existuje univerzální metoda jak vyhrávat souboje - zamířit mezi oči. Mechaniky jsou bohatší, ale kritická rána do této zranitelné části těla je jediná opravdu schůdná možnost jak porazit silnějšího protivníka. Rozdíl mezi chabým zásahem za 15 bodů a kritickým zásahem za 120 bodů je tak absurdně velký, že to škodí hratelnosti. V boji se dá libovolně ukládat, takže není problém nahrávat tak dlouho, dokud systém nevylosuje uspokojivý úbytek HP. Snažil jsem se to to nedělat, ale pokušení bylo někdy příliš velké. 

Bezejmený hrdina se nespoléhá jen na pěsti či střelné zbraně. Většina situací jde vyřešit několika způsoby, případně se z nich dá vymluvit. S dostatkem inteligence a argumentační dovednosti se v dialozích objevují nové možnosti, což postup ulehčuje a hře to přidává na variabilitě. Bohužel hodně dlouho trvá než se postava vyprofiluje. Než se mi podařilo Fallout dohrát, rozehrál jsem ho čtyřikrát. Pokaždé jsem zkusil trochu jinou postavu a pokaždé bylo úvodních 150 dní prakticky stejných. Unikátnost hrdiny se projevila až v závěrečné třetině dobrodružství, kdy jsem v pár vybraných vlastnostech dosáhl maximální úrovně. Potěšilo mě že se lokace postupně vyvíjejí. Bohužel to nereflektují ani postavy, ani příběh.

Fallout se může pochlubit unikátní atmosférou, vznikající ze syntézy krutého světa a mírné nadsázky. Občas jsem narazil na detail, z něhož mi nebylo dobře po těle. Díky tomu a především díky skvělé hudbě jsou některé pasáže skoro strašidelné. Nejspíš i proto si Fallout postupem času získal oddanou fanouškovskou základnu. Na jeho bedrech vyrostla celá bohatá série a především lepší druhý díl.